Herausgeber

O humorné příběhy u nás není nouze
Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla
procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše
financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si a teď k tomu
hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala
ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály,
přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy
a jejich dospívající syny. Většina ze jmenovaných s námi
vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni
významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě
nahozené odpadávající omítky.
Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy
se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným
způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša
nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně,
že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství
na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou
často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy
na služby příští.
Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si
tenor Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám
místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké
palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se
doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti.
Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta
si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk
doslova a do písmene.
Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely,
šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které
znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací