Herausgeber

Dřevo
Dědečka z manželčiny strany jsem už neznal. Byl truhlářem
v Horním Hanychově tam, kde pod Ještědem žilo před válkou
tolik Čechů, že měli v obci svého starostu. Češi žili hodně pospolu.
Hráli ochotnické divadlo, zpívali ve sboru, cvičili, popíjeli
v českých hospodách. Děda Polejů byl fachman na dřevo
a dřevo v jeho rukách zpívalo sólový part.
Já se setkal už jenom se dřevem, které pozměnil třeba v kávový
mlýnek, který osadil mosazí a ještě jiným dřevem. Říká
se tomu intarsie a je to krása pro oči. To dřevo, jakoby mluvilo.
A pak jsem uviděl jeho ložnici a kuchyni. Udělal si ji sám. Však
by to ani jinak nešlo, aby si něco ze dřeva u jiného kupoval.
A k tomu všechny hodiny, truhlíky do oken a kuchyňské vařečky,
kvedlíky, vidličky.
Pak jsem dostal do ruky nářadí, kterým to všechno vyrobil.
Nářadí? Ne. Dnes na designu nářadí pracují celé ateliery.
Tohle jsem v životě neviděl a v ruce nedržel. Nástroje podobné
houslím či viole, a to jsem ubral. Vyrobil si je sám, na koleně
a pasovaly do jeho mozolnatých dlaní jako, jak se to říká, jako
kopr do koprovky. Ještě po stu letech nic nebylo na těch nástrojích
uvolněné, nefunkční, neostré či nepřesné. Dnes by se
řeklo ergonomické, funkční a krásné, jednoduché.
Těch jeho pracovních nástrojů mám plnou vitrínu, kde
vedle porcelánu z Míšně a Staré Role mám kus opravdového
kumštu truhláře, který dělal zázraky. Vedle na zdi v obyčejném
černém rámu mám pod sklem fotku, jak stojí u ponku v zástěře
a trochu vystrašeně mi kouká do tváře děda Josef Polej –
truhlář. Babičce pomáhal v její malé mlékárně. „Zvostal“ však,
a to je třeba říct, v srdcích těch, kterým udělal ze dřeva kus
jejich sednice, schody na půdu, ozdobné zábradlí, vrátka do
chlívku nebo kolíbku.