Herausgeber

do školy, k doktorovi, k babičce, na fotbal nebo jen tak, aby se
znovu podíval z okna do krajiny, kde co kdo nového postavil,
co shořelo a co vzala velká voda. Znovu a znovu být v kupé ve
vlaku na trase Liberec – Žitava.
Vidím se vedle táty. Sedí vedle mne a já se ptám a nejsem
k zadržení. Má první zastávka – Machnín. Vlak právě přijíždí
z Liberce. Ne, není to motorák, ale pára. Je ji slyšet zdaleka.
Čeká nás hrádecká babička a strašně moc krásných věcí, které
vidím z okna vlaku.
Jedeme po kolejích, které byly položeny už v roce 1859
a patří k těm nejstarším v rakouské monarchii, stejně jako ta
část Swabovy textilky, ve které shořelo tolik věcí panu Reichlovi.
Jen co vlak opustí Machnín, má před sebou dva obrovské
železniční mosty klenoucí se nad Lužickou Nisou. Vlevo stojí
rekonstruované budovy textilní přádelny firmy Textilana,
první z desítek na trase do Žitavy. Většinou jde o opravdu
krásné industriální stavby z konce 19. století s výraznými prvky
kouzelné secese, tak módní a oblíbené v našem kraji. Je jich
plný Jablonec i Liberec, jsou krásné, funkční a zasazené do
neopakovatelné přírody podél Nisy a náspů, po kterých jezdí
vlak. Údolí sevřené kopci, vesnicemi, městečky a továrnami je
vysoce kulturní a úžasně zapadá do zvlněné krajiny. Vždyť i to,
co vypadá hrůzně, hned za další železniční stanicí Machnín –
hrad, je překvapivě krásné a přívětivé.
Jediná tepelná elektrárna spalující místní hrádecký lignit,
uvedená do chodu v roce 1914 a uzavřená roku 1966. Komplex
staveb zakonzervovaný jako zámek Šípkové Růženky, městečko
spící spánkem spravedlivých Andělská Hora – Machnín
hrad. Kopce strusky k nerozeznání od okolní přírody, která
uzavřela dohodu s čarodějem, aby ji uspal a vrátil k počátku je-