Obsah - Česká advokátní komora

Články
charakteru, např. právo na výkon rozhodnutí, kterého tu před tím nebylo. Tak
i v rozhodnutích o tom, že někdo je dlužen na dani, a kde bez deklaratorního rozhodnutí
exekvovat nelze.
Připouštím, že tato konstrukce je východiskem z nouze; úvahy o další novelizaci
občanského soudního řádu se nesou i k tomu, že by mělo být změněno
ustanovení § 244 odst. 3 o. s. ř. (například tak, že „Rozhodnutími správních orgánů
se rozumějí správní akty, jimiž se zakládají, mění nebo ruší oprávnění nebo
povinnosti fyzických nebo právnických osob nebo jimiž se autoritativně tato
oprávnění nebo povinnosti určují.“).
Jak si se současným zněním mají soudy a advokáti poradit, není – i přes citované
rozhodnutí – příliš jasné. Jasné je ovšem to, že k problému došlo nepochopením:
Zákonodárce v roce 1991 (zák. č. 519/1991 Sb., kterým se mění občanský
soudní řád) při obnově správního soudnictví nepřevzal spřežku „rozhodnutí
a opatření“ z říjnového zákona 8) zřejmě proto, že její dosah nepochopil.
Ta totiž vyjadřovala, že z pohledu soudního přezkoumání správního aktu je
jedno, jde-li o akt konstitutivní („opatření“, jímž se právo nebo povinnost zakládá)
nebo deklaratorní („rozhodnutí“, „nález“ ve smyslu nalezení práva existujícího).
Zákonodárce při revitalizaci správního soudnictví uložil přezkoumávat „rozhodnutí“,
ale pojem definoval úplně naopak, než jak jej znala dřívější praxe i nauka.
Ke škodě věci jej však vymezil pouze ve smyslu dřívějšího chápání pojmu „opatření“,
čímž kategorie „správních aktů – nálezů (rozhodnutí)“ ze soudního přezkoumání
stricto sensu vypadla. Na částečnou omluvu zákonodárci devadesátých
let budiž to, že ani v době největšího rozkvětu správního soudnictví v Československu
v letech třicátých nebyla terminologie ustálená a běžně se hovořilo
např. o „vyvlastňovacím nálezu“. Nic to ovšem nemění na tom, že současná praxe
přezkoumávání deklaratorních rozhodnutí se – jak se říká – opírá o vrata.
Naproti tomu ohledně aktů osvědčovacích se situace, myslím, má jinak, než
se – navíc jen stručně a v citovaném článku nepříliš jasně – domnívá Nedorost.
Ke správnému výkladu pojmu „rozhodnutí správního orgánu“ či „rozhodnutí orgánů
veřejné správy“ (§ 244 o. s. ř.) a zodpovězení otázky, zda to, čemu se říká
„osvědčení“ a je soudem přezkoumatelné a v jakém rozsahu, je nutno dospět jinou
cestou.
Především nelze mít za to, že pouhé označení „osvědčení“ postačuje k tomu,
aby byl vyloučen přezkum takového správního aktu soudem. Právě v oblasti veřejné
správy je tvořivost zákonodárce zvlášť košatá a akty veřejné správy zákony
pojmenovávají nejrůznějším způsobem, aniž by pojmenování něco napovídalo
o jejich právním charakteru 9) nebo přezkoumatelnosti soudem. Není podstatné,
zda akt určuje pro praeterito, co už právem je (to je charakteristické pro akty
deklaratorní), nebo zda je povahy konstitutivní a zakládá práva či povinnosti
pro futuro. Někdy lze již z vnějšího označení usoudit na to, že jde o vrchnosten-
Bulletin advokacie č. 1 1998 13