PSYCHOSOMATICKÉ

- změny vlastního sebeobrazu, sebepojetí, částečnou ztrátou autonomie a kontroly nad
sebou a nad sociálními situacemi (schopnost je ovlivnit, vyvolat porozumění, přivolat
pomoc atd.),
- sebeznejistění v sociálních rolích a úkolech až ke ztrátě dosavadního smyslu života,
- emocionální znejistění ohledně vlastního sebeocenění (narcistická rána),
- strach ohledně ztráty zaměstnání a finančního zabezpečení, snížení životní úrovně
a kvality života, strach ze smrti.
Proto by si měl lékař všímat třech následujících oblastí:
Za prvé subjektivní teorie pacienta ohledně příčin a průběhu nemoci – jedná se například
o představu, že pacienta poškodila společnost (pak často vědomě či nevědomě vyžaduje
zadostiučinění, náhradu a dotud trvá na své nemoci, či se jedná o trpění za vlastní vinu,
například se jedná o trest za smrt rodiče, nezdárnost dítěte, nevěru atd.). Na to je třeba
navázat a nikoliv ihned zpochybnit tuto subjektivní teorii, pozvolna pacienta nasměrovat
na reálnější porozumění s možností vyléčení
Za druhé si lékař musí uvědomit, v jaké fázi reakce na nemoci se pacient nalézá
.zda jde o (často počáteční) negování nemoci, což se může vymstít například v situaci
infarktu myokardu (naopak je mírné popírání tíže nemoci adaptivní reakcí, kterou nemáme
pacientovi vymlouvat),
. jde o aktivní plně vědomý postoj, o boj s nemocí (potřebuje pacient podporu, jaké
zkušenosti má s pomocí od okolí, se soucitem a podobně),
. jde o depresivní stažení se do sebe, o rezignaci (s nebezpečím oslabení imunitního systému
a obranyschopnosti organismu či vývinu reaktivních psychosomatických či depresivních
symptomů).
Jaká je nejčastější somatopsychická symtomatika?
- v psychické oblasti rezignace, zoufalství, výčitky za nezdravý způsob života, stud za svůj
stav bezmoci, zlost, závist zdravým, strach a deprese,
- vegetativní symptomy: poruchy spánku, chuti k jídlu, vyčerpání, sexuální poruchy,
- chování: nonkompliance, „problematický pacient“ (kverulant, simulant, penetrantní
pacient žádající stále nové vyšetření či apatické stažení se, suicidalita). Lékař by měl
rozpoznat postoje a chování pacienta, jež stojí úzdravě v cestě, (noncompliance, rizikové
chování, rezignaci, implementaci nemoci do osobnosti pacienta či dokonce funkcionalizaci
za účelem získání spolucítění, kontaktů či různých výhod vč. Invalidního důchodu). Měl
by podporovat postoje, které slouží k úzdravě. Cílem optimálního coping je uchování
maxima možných faktorů, jež slouží úzdravě, resp. dobrému životnímu pocit. To znamená
realistické posouzení vlastního fyzického a psychického stavu a přehodnocení životních
cílů, resp. vedení života. Lékař by si měl uvědomit, že již umožňění pacientovi o svých
perspektivách otevřeně hovořit je pro něj nadmíru důležité a sníží vnitřní napětí, kterým
16
05_Psychosom_FINAL.indd 16
11/10/10 1:09:13 PM