PSYCHOSOMATICKÉ

Hierarchicky, následkem získávání stále nových životních zkušeností se vytváří náš charakter,
naše osobnost, která opět splývá do vyšších celků meziosobních vztahů, rodiny, skupiny,
domova, přírody a celého světa. Ty nadřazené u člověka naučené, získané seberegulující
a adaptivní schopnosti fungují sice přesněji a adekvátněji, jsou však i poruchovější. V tom
případě za ně převezme adaptivní funkci nižší úrovně. Nás zajímá samozřejmě situace, kdy
převezme reagování tělo na místě lidského, emočně – kognitivního zvládání zátěžových
situací. Důvody, o nichž budeme v dalším textu hovořit, jsou mnohotvárné: nejde jen
o kvantitativní problém, nemožnost zpracovat příliš náročnou tíživou či neočekávanou
událost, nýbrž i o kvalitativní problém, například trvání na určité formě reagování a chování
které odpovídá dosud naučenému, a nový kreativní způsob chování chybí. To lze chápat
i tak, že se člověk vzdá části své existence a odpovědnosti za vedení svého života, jako
jeho činný tvůrce a nechá na místo toho reagovat tělo.
V následujících odstavcích budeme demonstrovat jak jeden symptom či syndrom, například
funkční bolesti zad, resp. bolestivé napětí v šíji, hrudní či bederní oblasti, může být výrazem
mnoha různých duševních stavů a za druhé jak problematická je léčba zaměřená pouze
symptomaticky na odstranění napětí či bolesti.
Snad nejčastěji se jedná o tělesný ekvivalent pudového či afektivního napětí, které se stupňuje
v důsledku zábran, resp. strachu dát napětí a příslušnému chování volný průchod. Nezřídka
se jedná o tělesné napětí coby výraz úzkosti ze zadržené agresivní reakce na bezpráví,
strachu z následujícího konfliktu a jeho důsledku. Obecně lze hovořit o strachu chovat se
hrdě, nezávisle a sebevědomě a neohýbat se či nenechat si „zlomit páteř“. Jaké následky má
v tomto případě analgetická anxiolitická či relaxační léčba? Vychází pacientovi vstříc v tom,
že mu pomůže potlačit vyvolávající konfliktovou zúzkostňující situaci, tím momentálně
odstraní symptom ale i vnitřní nutnost se sebou zabývat, kdy si pacient v extrémním
případě navykne na co nejrychlejší a co nejpohodlnější řešení tíživých životních situací
i v emocionálních životních situacích. Oproti této zakrývající léčbě se psychoterapeut
snaží o kauzální, odkrývající terapii, snaží se vytvořit takové podmínky, které pacientovi
umožní v rámci jeho možností vyjádřit jeho postoje, spontánněji a přirozeněji reagovat.
Často pacient pozná, že se omezoval daleko víc, nežli to bylo nutné a že pozitivní reakce
na změnu v jeho chování převažují nad negativními a hlavně že opět našel svoji sebeúctu
a hrdost. Podobná situace nastává i v případě nenaplněného či frustrujícího sexuálního
života. Napětí a bolesti tišící léčba celou problematiku zakrývá, což je snad jen tehdy na
místě, když objektivní možnost sexuálního naplnění je sotva možná. K psychosomatickému
napětí může samozřejmě docházet i při frustraci jiných bazálních potřeb, zvláště pokud by
byly stále fixovány na infantilní úrovni a tím nedocházelo v dospělých vztazích k naplnění.
Tak byla u jednoho pacienta spojena touha po lásce a bezpečí s podmínkou naprosto
bezkonfliktního harmonického vztahu, což se mu nikdy zcela nepodařilo. Na druhé straně
měl i obavy se takovémuto úzkému symbiotickému vtahu vydat, obavy ze ztráty svobody
26
05_Psychosom_FINAL.indd 26
11/10/10 1:09:14 PM