PSYCHOSOMATICKÉ

aplikovali uvolňovací cvičení či masáže, mohlo by dojít k uvolnění pocitům, v kterým by
se pacient cítil bezmocně vydán napospas, což by mohlo na to nepřipraveného lékaře vést
k aplikaci anxiolytik či sedativ, místo aby pacientovi asistoval svou přítomností a podporou
ve smyslu akceptace těchto pocitů, spojených se slabostí, závislostí a úzkostí. U méně
flexibilního pacienta je třeba potvrdit i jeho snahu a schopnost být v jistých situacích silný
a teprve časem mu dát najevo, že zvláště v jeho případě je výrazem větší síly a odvahy
připustit u sebe i jisté slabiny, chyby a nejistotu.
Někdy člověk potřebuje onemocnění pro to, aby si odůvodnil svoje selhání v zaměstnání
či osobním životě, svůj neúspěch či postupné ubývání duševních i tělesných schopností
v důsledku stárnutí. Pocit nedostačivosti bývá pak přesunut například na srdce, na hlavu,
jakoby tyto části těla selhávaly a ne člověk sám – a nebo i na páteř, jakoby člověk už více
starostí neunesl. Jde o zachování a záchranu vlastní sebeúcty, sebehodnocení, a jeho selhání
je shledáno v tělesných příznacích. Pokud lékař pacientovi sdělí, že je vlastně zdráv, že
nález na srdci, mozku či páteři odpovídá věku a předpíše příslušnou symptomatickou léčbu,
vezmu tím pacientovi důležitou berličku v jeho aktuální těžké životní situaci, což může
vést k vážné duševní (a pak i tělesné) krizi. Potom je třeba pacienta zároveň provázet na
jeho obtížné cestě ke smíření se s těžkou životní situací. Ještě větší problém může nastat,
když pacient sám ve své sebejistotě otřesen se „hojí“ na účet ostatních, i lékařů, které svými
stále novými symptomy či recidivami znejišťuje, nakonec nad jejich umem a kompetencí
zvítězí. Lékař je ve svém úsilí poražen.
To je třeba chápat jako součást nemoci a citlivě na pacienta reagovat.
Psychosomatické příznaky – zde opět například bolesti v šíji či zádech – mohou být
chápány nejen jako tělesná část celkového psychosomatického prožívání, nýbrž jako tělesný
fyziologický doprovod emocí, jako jediný způsob jak napětí či pohnutí vyjádřit – jakoby
emoční vývoj zůstal stát na fyziologické úrovni napětí a uvolnění na úrovni počitku místo
zduchovnělých citů a citových mezilidských vztahů. Diferencované citové reagování má
základní význam v orientování se v různých mezilidských situacích, v signalizování druhým
i sobě samému, s čím souhlasím a co mi jde „proti srsti“, co mi je příjemné a pro mě dobré
a naopak co nechci, co by mi mohlo škodit, co je na mě moc, či čeho se mám obávat. City
signalizují jak nutnost chránit svoji intimitu, regulovat blízkost či vzdálenost ve vztahu
k druhému. Jsou i důležitým ventilem ve smyslu odreagování se, zároveň i garantem
stabilního citového vztahu přes aktuální nedorozumění. My svůj úsudek činíme často na
citové bázi a rozum náš výsledný postoj teprve zpětně odůvodní. Pak můžeme náš citový
život přirovnat k jakémusi vnitřnímu kompasu, na který bychom se měli spoléhat, a tím jej
i dále zjemňovat. Z medicínského hlediska je i velmi důležitá citová reakce a připravenost
na zátěž. Je-li u některých lidí vnitřní citový život nevyzrálý, defektní, v některém směru
nedostatečný, pak místo citové odezvy se může objevit pouze tělesná reakce, jež je vnímána
coby porucha tělesné funkce.
28
05_Psychosom_FINAL.indd 28
11/10/10 1:09:14 PM