PSYCHOSOMATICKÉ

a skleslostí. Potlačená nespokojenost může zároveň vést i k napětí jiných svalových
skupin, ke svalové dysbalanci, ústřelům, bolestem. A tak jsou opravu aplikovány často
i s úspěchem u některých pacientů antidepresiva při léčbě bolestivých stavů.
Nemoc, bolesti či pocity spojené s onemocněním se mohou stát důležitým prostředkem nebo
náhražkou nedostatečného sebecítění u pacientů, kteří si stěžují na sotva snesitelné pocity prázdnoty,
ztráty smyslu života či kde hrozí vnitřní chaos. Podobný mechanismus vidíme u některých
toxikomanů (či u těžkých melancholií), kteří se často sami bolest způsobují ( toxikomanii lze
chápat i jako pohrávání si se smrtí, jako jedinou možnost jak si obstarat napínavé a vzrušující
zážitky, projevit odvahu a mužnost ve společnosti, ve které je málo příležitostí k vhodným
zkouškám odvahy). U některých starých osamělých lidí se stane zabývání se nemocí a s tím
spojené návštěvy u lékaře důležitým životním obsahem, prostředkem sociálních kontaktů. I
zde musí jít léčení ruku v ruce s hledáním nových životních možností, hodnot a cílů.
O stresovém psychosomatickém modelu, jehož vyvrcholením je psychická traumatizace,
a následně posttraumatický stresový syndrom pojednáme v dalším textu.
5. Stres, neuropsychologie, psychosomatika a psychoterapie
Posttraumatický stresový syndrom – F43.1 je proto uváděn v učebnicích psychosomatiky,
poněvadž bývá provázen řadou psychosomatických příznaků. Nezpracované psychické
trauma je jakoby neustále přítomno, způsobujíc intenzivní chronickou aktivaci jak
sympatiku tak i parasympatiku. To se projevuje jak zvýšenou dráždivostí (hyperarousel),
tak i obranou proti ní, restrikcí.
Trauma, traumatická událost je charakterizována svou náhlostí a neočekávaností, stejně
jako svou intenzitou a rozsahem. Z hlediska postiženého se jedná o zcela nepřipraveného
jedince, jenž je této situaci naprosto vydán, ocitá se ve stavu bezmocné úzkosti,
neutuchajícího stresu bez možnosti obrany, to znamená bez možnosti zareagovat útokem
či útěkem. Jeho autoprotektivní reakce se dá spíše přirovnat k reflexu smrti, nehybnosti,
roztříštěnosti vnímaného a tudíž neschopnosti uvědomit si dosah celé traumatické situace,
k tendenci jakési autoanestesie. Hovoříme například o disociativních fenoménech,
o derealizaci a depersonalizaci, tedy o vnímání jako ve zlém snu, jako by se nejednalo
o nás, jakoby nám naše těla nepatřila – když je obětováno, kdy se alespoň psychická část
vlastního já zachránila. Fragmentace traumatického zážitku a všech s ním spojených vjemů
mají za následek,.že se tyto senzorické fragmenty neuspořádají do narativní formy, což
znamená, že se vzpomínky na trauma nedostanou do slovní podoby a tím se nezařadí do
dosavadní osobní historie postiženého. Tato psychická obrana probíhá již dokonce na
neurofyziologické a biochemické úrovni. Můžeme zde hovořit o psychosomatóze mozku.
31
05_Psychosom_FINAL.indd 31
11/10/10 1:09:14 PM