PSYCHOSOMATICKÉ

syndromu atrofické zmenšení hypokampu, onoho důležitého centra, které organizuje
a reorganizuje naší paměť, naše zážitky (Koukolík 2002). Toto je poslední fáze stresové
reakce na psychologické úrovni charakterizována rezignací anhedonií a depresí. Jak již
uvedeno dochází při masivním stresu též k aktivaci parasympatiku a k reakci stažení se do
sebe (freezing, Sachse, 2004). Somaticky orientovaný lékař vždycky něco najde, o čem
se domnívá, že je příčinou příslušných obtíží, podá příslušné léky a po čase zjistí, že se
vyskytnou obtíže opět na jiném místě. Tato komplexní psychosomatická destabilizace se
projevuje v nejrůznějších formách funkčních obtíží, jako jsou poruchy spánku či deprese,
úzkostné stavy a poruchy příjmu potravy, drogová závislost a sebepoškozování. Mnohé
posttraumatické stavy se skrývají za diagnózami jako je panická úzkost, hraniční porucha,
somatizace, disociativní poruchy, poruchy identity, mnohočetná osobnost i psychogenní
schizoformní porucha. Podle Francois Shapiro (1989) dochází u těchto tzv. velkých traumat
(jako jsou existenční hrozby, použití násilí, sexuální zneužívání a jiné kriminální útoky na
tělo, život či emocionální a sociální existenci, oběti teroru či hrozba války, týrání, přírodní
katastrofy a dopravní nehody) k takovému pocitu vydanosti a zoufalé opuštěnosti, že se
často zhroutí veškerá dosavadní víra v lidskost, důvěra v dobro, dochází ke ztrátě dosud
zvnitřněné pozitivní vztahovosti. Nastupuje prázdno, bezvztahovost, šedá anehodická
deprese, ztráta perspektiv a nejrůznější psychické a psychosomatické symptomy. Traumata
svou (do té doby emoční nepředstavitelnou) destruktivností rozruší síťovinu označitelného
světa (Lacan 1963), neboť přesahují veškerou dosavadní (i tu nejhrůznější a nejvíc
ohrožující) obrazotvornost, to znamená není možné je zařadit do dosavadní zkušenosti
o sobě i světě okolo. Navíc dojde k maligní internalizaci tyrana, takříkajíc obsadí místo
dobrého „mateřského objektu“, původní důvěry v člověka.
Právě ta neschopnost zabudovat psychické trauma do dosavadní významovosti, do
dosavadního porozumění světu, vede k tomu, že zůstává neintegrováno, jakoby napůl cesty,
což si lze představit – a doložit – jak na mozkově fyziologické tak i na psychologické úrovni.
Trauma tak je jakoby stále přítomno a též se neustále vyvolává nejrůznějšími podněty, jež
mají podobnost s původní traumatickou situací. Hovoříme o tzv. fleshbacks, o intruzích,
o traumatických obrazech i snech. Zároveň dochází k již zmíněným nekoordinovaným
a nekontrolovatelným emočním reakcím, úzkosti, agresi proti okolí i proti sobě, výčitkám,
jak za poslušnost vůči tyranovi tak i za neposlušnost. Na druhé straně dochází sejně často
ke zmíněné pasivitě, emočnímu stažení se, vyhýbání se jakýmkoliv aktivitám, což vede
k sociální izolaci a deprivaci.
Z uvedeného je patrné, že terapie se musí zaměřit na postupnou syntézu traumatických
zážitků, že má usilovat o integraci kognici afektů tělesných zážitků i chování během
traumatu do deklarativní paměti. Samozřejmě onemocní posttraumatickým syndromem
především ty osoby, které byly na příslušné psychické trauma naprosto nepřipraveni, jako
například do poslední chvíle důvěřiví němečtí židé během nástupu nacismu v Německu.
33
05_Psychosom_FINAL.indd 33
11/10/10 1:09:14 PM