PSYCHOSOMATICKÉ

Naproti tomu komunisté, intelektuálové nebo i křesťané, kteří od začátku prohlédli krutost
a nelidskost nacistického režimu projevujíce i v koncentračních táborech určitou věrnost
svým ideálům, vzdorovali mnohem lépe a často lépe celé tyto hrůzy přežili.
V prvé fázi terapie je třeba dosáhnout celkového posílení všech jáských schopností
potřebných ke zpracování stresu, je třeba pracovat jednak na stabilizaci a stabilizačních
dovednostech, jakož i hledat specifické individuální prameny vhodné k posílení opětovného
pozitivního životního názoru. Dřívější terapeutické postupy často selhávaly proto, poněvadž
docházelo k aktivaci traumatických vzpomínek a ke traumatizaci. Proto bylo nutno vyvinout
techniky, kterými by se pacient proti takovýmto retraumatizacím uchránil. Jde o nácvik
stabilizačních technik, například schopnosti kdykoliv se ve fantazii uchýlit na jisté bezpečné
představované místo nebo uzavřít panickou reakci do představovaného trezoru, nastolit
vědomě distanci, představit si všudypřítomné tzv. vnitřní pomocníky poskytující bezpečí,
k nimiž je možné se uchýlit, vytvářit empatický vztah k týranému dítěti v sobě, či si pouze
představit, že je možné vlastní prožívání řídit podobně jako ovládáme například televizi.
Než dojde v terapii k druhému kroku, k expozici traumatické situace, musí mít pacient
na rozdíl od dřívějšího tehdejšího bezmocného pocitu naprostou kontrolu nad nynějším
průběhem celé léčby. Proto je nezbytné, aby terapeut pacientovi všechny další kroky předem
sdělil a ujistil jej, že se nic nebude dít bez jeho souhlasu. To samozřejmé předpokládá,
že s tímto prvním léčebným krokem souvisí i vybudování nosného meziosobního vztahu
a důvěry. Právě přítomnost posluchače je podmínkou sdělitelnosti, symbolizace a v tomto
případě zlidštění traumatické, spíše dehumanizované mezilidské situace. Během tohoto
druhého kroku se svět opět musí stát srozumitelný, mimojiné i tím, že se v traumatické
situace společně hledá její smysl, zařazení do dosavadní životní historie s možností
i tuto traumatickou situaci nějak v životě zúročit (například v angažovanosti a v boji proti
násilí či pomoci jejich obětem). Tato fáze reorientace může přinést i obnovenou důvěru
v mezilidskou pomoc a spolehlivost (například ve vlastní rodině), důvěru v budování
mezilidských vztahů, k obnovení vlastního sebeporozumění a sebeúcty a laskavého přístupu
k sobě samému. Stále častěji se diskutuje o tom, zdali je vhodná psychoterapeutická pomoc
ihned po prožitém traumatu. Poněvadž se jedná o průlom velmi silných zážitků do vlastní
osobnosti, potřebuje takovýto člověk spíše klid, eventuálně zklidňující léky, teplo a uložení
na bezpečné místo. Přítomnost psychoterapeuta, který se na všechno ptá, může být spíše
zatěžující. Až teprve má-li oběť násilí sama pocit, že by se chtěla neustále mučícího zážitku
zbavit, je vhodné vyhledat speciální odbornou pomoc. Naprostou přednost má zamezení
kontaktu oběti se svým pachatelem, jako je odstěhování, umístění v ženském či dětském
domově, právní ochrana či vyhledání pomoci u policie.
34
05_Psychosom_FINAL.indd 34
11/10/10 1:09:14 PM