Archeologické rozhledy 2011 - Archeologický ústav AV ČR

178Nové publikaceV publikacích týkajících se lidských pozůstatků či ostatků je lépe se z etického hlediska vyhnoutoznačení kosterní materiál.Mimořádný význam z hlediska kulturních kontaktů může mít vyhodnocení nálezu stříbrných záušnicz hrobu 16 (s. 59, obr. 16, foto 14) o síle drátu 2 až 2,1 mm a šířce roztepané kličky 7,2 a 4,9 mm,přičemž širší klička je ještě zdobena třemi podélnými žlábky. Ještě Šimon Ungerman v pozoruhodnépráci předkládající k diskusi posunutí počátků výskytu esovitých záušnic na Moravě až do 20. let11. stol. uvádí, že „na Moravě chybějí např. záušnice se široce roztepanou kličkou, které se vyskytujímj. na nedalekém jihozápadním Slovensku“ (Ungerman 2010, 234). Již před časem Milan Hanuliakdatoval krátkodobý výskyt esovitých záušnic ze silné tyčinky a s široce roztepanou kličkou na Slovenskuna přelom 10. a 11. stol. a esovité záušnice s roztepanou podélně rýhovanou kličkou do 2. pol.11. stol. (Hanuliak 1997, 277) a tento názor se přijímá i v nejnovější literatuře (Vlkolinská – Ižof 2010,169, 173). Přestože esovité záušnice s široce roztepanou kličkou jsou známy i z českých nálezů 10. stol.(Beranová – Lutovský 2009, obr. 304: 6, 8), neznamená to nutně předatování počátků pohřebištěv Nemilanech, ale opatrnost v používání analogií z jiného geopolitického prostředí. Každopádněprvní nález esovitých záušnic s široce roztepanou kličkou je vedle uherských mincí, sloužících jakoplatidlo i obolus mrtvých, měděné a postříbřené mince s provrtem původně našité na oděv (Goš –Stuchlík – Unger 2008, obr. 9), a také importů tuhové keramiky na Slovensku (Vlkolinská 2007, 46),dokladem moravsko-slovenských (resp. uherských) kontaktů odrážejících se v archeologickém materiálu11. a 12. století.Keramické kolečko o průměru 27 mm s vrypem uprostřed, nalezené v hrobu 57 (foto 95), bylointerpretováno jako substituce mincovního obolu v dětském hrobu, čemuž nasvědčuje i původnípoloha v dlani zemřelého. Podobné, ale podstatně větší kotouče o průměru 42–47 a 77 mm, vykrouženéz krytiny a nesoucí na horní straně dva důlky, byly interpretovány jako brousky či polotovarypřeslenu (Unger a kol. 1980, 72). Možné je, že takové kotouče sloužily jako hrací kameny.Tafonomické procesy provázející disartikulaci těla po pohřbu probíhají jinak v dutém prostorua jinak při zasypání těla zeminou (Černý 1995; Dočkalová 2004; Prokeš 2007). Studie Renáty Přichystalové(2008) provedená na materiálu z pohřebiště jižního předhradí Pohanska u Břeclavi prokázala,že tyto procesy je možno studovat i dodatečně na kvalitní dokumentaci. Uložení zemřelého doprimárně dutého prostoru může být hodnoceno na základě indicií v oblasti lebky (odpojení mandibulyod maxily a výrazná dislokace), v oblasti pánve (pánev rozevřená nad kostmi horních končetina otočení femurů facies medialis nahoru) a v oblasti kolen (dislokace patel). Dále je možno sledovatstopy po přítomnosti hlodavců v hrobu, přítomnost dřevěných prvků a výklenkové hroby, které jsoupovažovány za indicie pohřbu v primárně dutém prostoru. Aplikujeme-li uvedené postupy na kvalitníterénní dokumentaci slavonínského mladohradištního pohřebiště, pak lze počítat s tím, že do primárnědutého prostoru, především rakve, byli uloženi zemřelí v hrobech 5, 7–11, 15, 17, 18, 22, 23, 35, 40,44, 54, 60, 62. Pokud indicie pohřbu v dutém prostoru nejsou indikovány, nemusí to ovšem znamenat,že zemřelý byl jen zasypán zeminou. Celkem se zdá, že pohřbívání do rakví bylo na slavonínskémpohřebišti obvyklé.Na žádném ze zkoumaných jihomoravských venkovských pohřebišť se zatím nepodařilo vyčlenithorizont hrobů z 10. století. Podstatné je zjištění Šimona Ungermana, který na základě datování esovitýchzáušnic, vyskytujících se na jihomoravských venkovských pohřebištích až od 20. let 11. stol.,došel k závěru, že na venkovských pohřebištích se nedá vyčlenit přechodný horizont z 2. pol. 10. století.Vyvodil z toho dlouhou životnost podunajského šperku až hluboko do 10. stol. (Ungerman 2010).Archeologicky zjištěnou situaci lze však interpretovat tak, že počátkem 10. stol., v souvislosti se zánikemmocenských struktur, došlo v jihomoravském prostoru k zániku osídlení a praktickému vylidnění,trvajícímu až do 20. let 11. století. Na Olomoucku byla situace odlišná a počítá se s výraznýmosídlením právě v 10. stol. (Bláha 2001, 63), ale ani zde není zatím popsán horizont hrobů souvisejícíchs tímto osídlením. Z tohoto důvodu by bylo nanejvýš potřebné vyhodnotit výsledky výzkumupohřebiště Slavonín – Horní lán s více než stopadesáti hroby datovatelnými do 9.–11. stol., u něhožse předpokládá kontinuita pohřbívání (Bém – Peška – Kouřil 2001, 63). Pozitivní výsledky by mohlotaké přinést využití datování kosterních pozůstatků metodou 14 C na některých pohřebištích s hroby