Archeologické rozhledy 2011 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LXIII–2011 183jsou plné kostelů. Kniha k poctě PhDr. AnežkyMerhautové, DrSc., Praha, 217–227.Prostředník, J. 2003: Záchranný výzkum v kostelesv. Jana Křtitele v Turnově-Nudvojovicích. Archeologieve středních Čechách 7, 633–674.Stefan Karol Kozłowski: Włodzimierz Antoniewicz,profesor z Warszawy. Państwowe MuzeumArcheologiczne, Warszawa 2009. 315 str.Důkladné monografické zpracování životaa působení jednoho z čelných představitelů polskéarcheologie 20. století očima oddaného i kritickéhožáka přináší prostřednictvím svědectví o procesuutváření moderní archeologie v sousední zemi, a tímnepřímo i podněty ke srovnávání situace u nás.W. Antoniewicz (1893–1973) se narodil ve východníHaliči, tedy v c. a k. monarchii. Archeologii začalstudovat ve Lvově, pak v Krakově, v srpnu 19l4 byljako jednoroční dobrovolník povolán do armády,v říjnu jako těžce raněný transportován do lazaretuve Vídni, kde už během rekonvalescence studovalu M. Hoernese i O. Menghina a publikoval ve Wienerprähistorische Zeitschrift. V důsledku ruskéofenzivy v Haliči se rodina rekonvalescenta přestěhovalado Prahy (1914–1917), kde se k ní Włodzimierzpřipojil (později jako demobilizovaný jizKrakova navštěvoval) a jeden semestr poslouchalNiederlovy přednášky. Studium ukončil 1918vKrakově, 1920 jej J. Kostrzewski habilitoval, 1924získal profesuru ve Varšavě. Antoniewicz řešil ve20. letech základní problémy oboru v novém státu(organizaci, výuku, výzkum, muzejnictví, ochranupamátek), nehledě k vlastní vědecké práci, k redakčníma jiným povinnostem. V prvém monografickémpřehledu polského pravěku (Archeologia Polski,Warszawa 1928) zúročil Antoniewicz svůj evropskýrozhled, který mu – na rozdíl od polských archeologůz ruského nebo německého záboru země – umožnilac. a k. monarchie, tehdy v kultuře něco jakoEU naší doby. Během 30. let dosáhl Antoniewiczdalších kariérních úspěchů, ovšem jako reprezentantoboru nebo univerzity byl nucen vést řadu jednánía vydat mnohá rozhodnutí, z nichž některá – jakkolirealizovaná pod tlakem momentálních okolností – jejpozději společensky diskvalifikovala (např. v r. 1937vydal nařízení, aby židovští univerzitní studenti sedělipři výuce odděleně – tzv. ghetto v lavicích; předválečnéznámosti s německými archeology, kteří sepozději stali nacisty, jej po válce přivedlo – spolus dalšími okolnostmi – před univerzitní disciplinárníkomisi). V 50. letech Antoniewiczova univerzitníkariéra nabrala znovu na lesku, ovšem za cenu převzetímarxismu, což chtě nechtě vrhalo stíny i načiny a události předchozích desetiletí. (NejenJ. Kostrzewski mu vytýkal nedostatek charakteru.)Prof. S. K. Kozłowski pečlivě snesl o svémučiteli množství neznámých archivních, literárníchi obrazových dokumentů, které doplnil expertízami,výběrem osobní korespondence, soupisy a hodnocenímosobních kontaktů s evropskými archeology,seznamy vyznamenání a řádů, kladných i zápornýchvýroků a hodnocení současníků, čímž čtenáři přiblížildobové kontexty a umožnil pokusit se o vlastníúsudek. Pro českou archeologii kniha navíc přinášína domácí tradici nezávislý pohled na významNiederlovy osobnosti a jeho semináře pro formováníslovanské archeologie v Evropě před sto lety.Sl. VenclEva Macková – Jiří Slavík: Polní opevnění odtřicetileté války do roku 1945. Sborník Národníhopamátkového ústavu, ú. o. p. v Josefově, edičnířada Monumentae vivent. Jaroměř–Josefov 2010.ISBN 978-80-87104-64-4. 107 str.Publikace obsahuje 11 příspěvků, z nichž 9 bylopředneseno na semináři „Problematika zemníchopevnění od raného novověku po rok 1945“ uspořádanéhove dnech 24.–25. října 2008 Národnímpamátkovým ústavem v Josefově.V prvém příspěvku shrnuje Martin Krůl (6–18)současný stav poznání tzv. Jablunkovských šancí,jak je souhrnně nazývána jedna z nejrozsáhlejšíchdochovaných novověkých fortifikačních soustav naúzemí České republiky. Jablunkovské šance se nacházejív jihových. části Slezska, v exponovanémprostoru styku hranic Slezska, Uher a Polska (dnespomezí České republiky, Slovenska a Polska), v místech,kudy procházela významná obchodní cestaz Uher do Slezska. Nejstarší zprávy o zdejších polníchopevněních jsou z r. 1578. Další etapy budovánífortifikací spadají do 17., 18. a počátku 19. století.Poslední zprávy o vojenském využívání jsouzr. 1848. Od r. 2005 provádí Muzeum Těšínskasystematickou terénní dokumentaci dochovanýchreliktů opevnění. Aktuálně je doložena existence8 opevnění, dalších 8 opevnění se do současnostinedochovalo.Následující texty je možné rozdělit do několikatematických skupin. Studie o jednotlivých objektechreprezentuje jako prvá práce Anny Drgáčové(19–22), která publikovala analýzu rytiny dobýváníLitoměřic v r. 1640. Příspěvek vychází z bakalářsképráce, která vznikla na Fakultě humanitních studiíUK v rámci projektu systematického studia ikonografickýchpramenů k bojištím třicetileté válkyna území České republiky. Eva Ulrychová (23–32)