Pamäť národa 02/2009 - Ãstav pamäti národa
Pamäť národa 02/2009 - Ãstav pamäti národa
Pamäť národa 02/2009 - Ãstav pamäti národa
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Eseje<br />
PAMÄŤ<br />
NÁRODA<br />
Aby to obvinění mělo ještě větší váhu, psalo<br />
se v něm (a bylo komunisty zveřejněno), že<br />
byl členem předsednictva<br />
kolaborantského<br />
Národního souručenství a že taky obdržel<br />
Svatováclavskou orlici - nejvyšší kolaborantské<br />
vyznamenání. Že na tom nebylo slovo<br />
pravdy, nebylo rozhodující - rozhodující byl<br />
efekt: dědeček byl posledním nejvyšším<br />
představitelem agrární republikánské strany,<br />
již komunisté z duše nenáviděli a jíž se potřebovali<br />
zbavit jako nejnebezpečnějšího politického<br />
odpůrce. Jak o něco později vyšlo<br />
najevo, základ rozhodnutí nepustit agrárníky<br />
do prvních svobodných voleb bylo upečeno<br />
už v Londýně. Hodilo se to i ostatním<br />
stranám, pozdějším členkám Národní fronty,<br />
a bohužel se to hodilo i presidentu Benešovi:<br />
po abdikaci T.G.M. v roce 1935 právě agrárníci<br />
měli vlastního kandidáta na presidenta,<br />
což jim Beneš nikdy neodpustil.<br />
Naneštěstí s dědečkem nakládali na Pankráci<br />
dost krutě. Musel být propuštěn do<br />
nemocnice, ale na následky<br />
pankráckého<br />
zacházení v roce 1947 zemřel. Na soudní<br />
projednání komunistického obvinění se však<br />
dostavil. Byla čtena svědectví presidenta<br />
Beneše i ministra Jana Masaryka, výslechy<br />
dalších svědků prokázaly, že dědeček skutečně<br />
byl za války ve spojení s Londýnem,<br />
:<br />
že pomáhal vnitřnímu odboji. Taky se prokázalo,<br />
že na obvinění komunistické strany<br />
nebylo slovo pravdivé. Dědeček byl v plném<br />
rozsahu prohlášen nevinným, soud se<br />
mu omluvil a komunistickou stranu odsoudil<br />
k veřejné explicitní omluvě ve všech tehdy<br />
dostupných médiích.<br />
Takové ponížení komunisté neodpouštějí.<br />
Odpouštění či omlouvání nikdy neměli v popisu<br />
práce. A neumí to dodnes, ač už mnohem<br />
vzdělanější. Proto pro ně bylo po únoru<br />
roku 48 přirozené, že si to s naší rodinou<br />
takzvaně vyřídili. Jak, je už příliš osobní, ale<br />
bolelo to. Především mou matku, protože -<br />
ač bývalý osvětimský vězeň - jako první šel<br />
do lágru (s odsouzením na dva roky nucených<br />
prací za to, že se choval tak opatrně, že<br />
nebylo možné mu cokoliv dokázat) její muž a<br />
náš otec. Můj bratr a já až po něm.<br />
O třídním boji se toho napsalo mnoho,<br />
chci jen dodat, že u nás v rodině jsme na<br />
třídní boj odborníci. Víme o něm všechno.<br />
To všechno jsme museli zažít na vlastní kůži<br />
- od ztráty veškerého majetku až po ústrky,<br />
ponižování a týrání všeho druhu. Líbí se mi,<br />
jak současní komunisté nechtějí o třídním<br />
boji nic slyšet. Proto se později k třídnímu<br />
boji vrátím - současní mladí by o něm měli<br />
vědět co nejvíc.<br />
Téměř polovinu svého prvního kriminálu<br />
jsem na lágru Bytíz strávil s Karlem Peckou,<br />
který - na rozdíl ode mě - byl naprostý introvert.<br />
Přesto, či možná právě proto jsme si byli<br />
dost blízko, což se po několika přestávkách<br />
zopakovalo pár let před jeho smrtí. Už tenkrát<br />
nás spojovala naše umanutost být spisovateli<br />
i se vzory tak „odstrašujícími" (a proto<br />
přitažlivými), jakými byli naši spoluvězni Jan<br />
Zahradníček, František Křelina, Josef Knap,<br />
Zdeněk Rotrekl (když vyjmenuju jenom ty,<br />
s nimiž jsem se ve vězení potkal - poslední<br />
z nich byl na Bytízu naším prvním rádcem i<br />
kritikem). A společně a stejně jsme oba byli<br />
alergičtí na jakýkoliv pathos, natož ten komunistický,<br />
z něhož byla cítit krev jejich obětí.<br />
Někdy ve druhé polovině devadesátých let (a<br />
nedlouho před Karlovou smrtí) jsme oba byli<br />
pozváni na Světový kongres intelektuálů do<br />
Islamabádu, a ohromně jsme se bavili, když<br />
nad naším hotelem vlál obří transparent, na<br />
němž bylo napsáno, že vítají všechny účastníky<br />
Světového kongresu intelektuálů a spisovatelů!<br />
Pak jsme zase byli chvíli v rozpacích,<br />
když nám vysvětlili, že to je tak prosté:<br />
spisovatel je ten, který jako jediný umí<br />
všechno pojmenovat. To spisovatel pojmenoval<br />
krávu krávou, stůl stolem, blbce blbcem!<br />
Atak dále.<br />
Karel Pecka pojmenoval i komunismus:<br />
„Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor<br />
ke každé jinakosti, okořeň méněcenností<br />
z pohodlné či záměrné nevědomosti a<br />
neschopnosti, opiš si od Lenina, který - aby<br />
to mělo ten správný říz - k tomu primyslel,<br />
že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist<br />
hladová, a že jediné, co je lepší než třídní<br />
boj je třídní válka, a máš před sebou definici<br />
komunismu. Do kterého se pak samozřejmě<br />
a krásně vejdou i Stalinovy gulagy, genocidy<br />
a takzvaná stěhování národů. Zplundrované<br />
a někdy i vyvražděné kvetoucí země. Cena?<br />
Desítky miliony životů. Ve jménu Marxe,<br />
Engelse a Lenina..."<br />
V první půlce devadesátých let jsme se<br />
účastnili jednoho diskusního pořadu v televizi.<br />
Tématem byl meziválečný sklon českých<br />
umělců k levicovosti velice podpořený sovětskou<br />
avantgardou a budovatelským rozmachem<br />
i nadšením gigantických staveb mládeže<br />
(že z onoho nadšení povstalo jen deset<br />
procent staveb a těch zbylých devadesát že<br />
povstalo z krve a potu obyvatel gulagů, tenkrát<br />
spíš nevěděli než že by je to zajímalo)<br />
a jeho vliv na vítězství komunistů v českých<br />
zemích v roce 1946. Tak nějak pořad uvedl<br />
moderátor, když představoval zastánce<br />
české prvorepublikové levé avantgardy Miro-<br />
Change language