Pamäť národa 02/2009 - Ústav pamäti národa

PAMÄŤ
NÁRODA
Eseje
Všichni naštěstí ne. Tisíce jich uteklo za
hranice, aby mohli proti nacismu bojovat takříkajíc
se zbraní v ruce, byť tou zbraní byla už
spíš letadla. A tanky. Statisíce dalších vstoupily
do ilegality. Komunisté ne (ti až později)
- nemohli přece ničím narušit smlouvu mezi
Stalinem a Hitlerem.
Zbyly však miliony těch, co to vzdali. A nacisté
se toho okamžitě chopili, a aby ještě víc
ponížili alespoň jejich vnitřní odpor, byť rychle
slábnoucí, pozdvihli dělnictvo a ostatní proletariát
nad všechny ostatní. Přeložen do češtiny
přece byl nacismus „národním socialismem"
I Ono slavné PANEM ET CIRCEN-
SES - chléb a hry, přeložili ku svému prospěchu
jako „Kraň durch Freude" neboli „Skrze
radost k síle" - rozuměj „síle pracovat".
Tam někam patří počátek KOLABORACE
PO ČESKU. Jak rychle mizely poslední možnosti
útěků, o to rychleji nabývaly na tvrdosti
nacistické zásahy proti komukoliv, kdo se jakkoliv
postavil, a dokonce i proti těm, kteří by
se určitě bývali postavili, kdyby bývali mohli
se postavit.
O deset let později - v padesátých letech
- stačilo soudům, aby „nabyly přesvědčení,
že obviněný mohl být socialismu nebezpečný
a proto takový určitě byl", a dotyčného
nebezpečného odsoudili na několik let
- českoslovenští třídní bojovníci se mnohému
od nacistů přiučili a mnohé ještě vylepšili.
Občanům Protektorátu Čechy a Morava
zbylo jediné - přijmout za své ono slavné
„držet hubu a krok". Tam někam ovšem
patří i vnitřní rozhodnutí, že ze všeho nejnutnější
je přežít, byť s nějakými - tu většími, tu
menšími - ústupky. Které o to víc všechny
upevňovalo v nenávisti k náckům. Kromě
toho se občas přeci jen podařilo způsobit
nějakou malou sabotážičku. Větší ne
- hrozilo prozrazení. A kdo by pak - až to
všechno skončí - o tom vydal svá svědectví?
V té souvislosti smekám před těmi dělníky
ze zbrojařských závodů, kteří znehodnocovali
bomby a v nich posílali své vzkazy
bombardovaným, že je prosíme, aby to vydrželi.
I obyvatelé Protektorátu to museli vydržet.
Aby své děti připravili na návrat svobody
a demokracie... Proč tedy jejich oči a mysli
drásat díváním na odvádění Židů z jejich
bytů a do transportů - už tak s obtížemi snášely
a chápaly školní výuku pod hákovým
křížem a pod dohledem českých strážců
nacistické ideologie. Z učebnic zmizely
zmínky o presidentech Masarykovi i Benešovi,
i o Karlu Čapkovi, o prosperitě předválečné
republiky, o tom, že ta republika
byla domovem všelikých menšin zastoupených
v parlamentě, že její německy (taky ale
česky) hovořící židovští spisovatelé Kafka a
Brod a Werfel a další byli pro svět znamením
nejvyšší umělecké úrovně. Ne židovské,
ne německé, ale československé. Už
nebylo nikoho, kdo by se odvážil dětem říct,
že právě postoj Československa po nástupu
Hitlera k moci byl pro Thomase Manna a
další německé kumštýře s cejchem židovství
nejvěrohodnějším ukazatelem, kam se
uchýlit z onoho Německa začínajícího páchnout
krví
Na všech rádiích visela povinná rudá
papírová kolečka varující před nasloucháním
cizího rozhlasu s možností nejvyššího trestu.
Dětem se pořád muselo něco vysvětlovat -
kam oko pohlédlo, všude vševidoucí oči udavačů
a gestapa. Všude a odevšad strach.
Až to skončilo. Tanky z obou stran přivezly
svobodu a i my k ní v poslední chvíli
přispěli. Z Východu přijela na Západě ustavená
vláda, a koho zajímalo, že jejím ministrem
vnitra byl nějaký Václav Nosek -
omamné nádechy svobody byly důležitější
než nějaký Nosek, který už tehdy přesně
věděl, co všechno vykonat, aby jednoho
dne mohla jeho milovaná komunistická
strana vládnout bez omezení. Kdo věděl,
že řada usvědčených udavačů vyměňovala
svá obvinění za členství ve straně? I v jejích
bezpečnostních složkách? Všechno pracovalo
ve prospěch budoucí jediné strany -
Stalinova Rudá armáda osvoboditelka, mnichovská
zrada, tradice slavjanofilství, omámení
levicových intelektuálů z představy, že
i u nás by mohla být ona „země, kde zítra
znamená včera", nebezpečí návratu kapitalismu,
vykořisťování a nezaměstnanosti -
ostatní strany se mohly strhat, ale musely
prohrát.
V mezidobí mezi volbami 1946 a únorem
1948 ministr Gottwaldovy vlády Václav Nosek
tiše a pokud možno nenápadně (občas se
sice ta nenápadnosť až tak úplně nedařila,
ale od toho byl nejčtenější deník Rudé právo
jako vlajková loď všech možných přesvědčovacích
možností, aby se to pokaždé aspoň
zahalilo kouřem, když ne něčím účinnějším)
připravoval uchopení moci.
Až to přišlo. Bílé tváře tmou pochodujících
lidových milicionářů s puškami na ramenou,
generální stávka, zlomený president,
Gottwald oznamující z balkonu paláce Kinských
vítězství.
Skoro všechny vítězné revoluce začínají
mstou. Možná i proto ty, které tak nezačínají,
se postupně za revoluce ani nepovažují.
Avšak v únoru 1948 to byla revoluce