Česká politika v Evropské unii - Euroskop.cz

124 Česká politika v Evropské unii9.2.2 Evropské politické strany, jejich stranický a volební systémPolitické strany a jejich funkční stranický systém představují klíčovou součást fungujícídemokracie. V souvislosti s problematikou evropského politického prostoru není nikterakvýznamné, do jaké míry existuje na evropské úrovni skutečný stranický systém, takový, abyodpovídal klasickým definicím politologie. Pro účely tohoto textu je rozhodující předevšímfunkce stran jako reprezentantů politických zájmů. V případě voleb na evropské úrovni bypak tyto zájmy měly logicky směřovat především k zájmům evropským.Nejprve je třeba zabývat se otázkou etablování nadnárodních politických stran v evropskémprostředí. V Evropě se tradičně rozvíjela spolupráce politických stran na nadnárodní úrovni,především díky ideologické blízkosti jednotlivých stranických rodin. V kontextu evropskéintegrace začal být tento proces zřetelný při vytváření frakcí (rekrutujících se z ideověblízkých členů parlamentu) v delegovaném EP a zvláště pak později, kdy se v souvislostis přípravou prvních přímých voleb do EP (1979) i celkovou dynamikou rozvoje ESv sedmdesátých letech začaly vytvářet (především na bázi frakcí v EP) transnacionálnístranické federace na úrovni ES (Fiala – Mareš 2001a: 13). Nadnárodní politické stranybyly postupně obsazeny do významné role, neboť článek 191 Smlouvy o založení ES jeoznačil za „důležitý faktor integrace“, „přispívající k vytváření evropského povědomía k vyjadřování politické vůle občanů“ (Smlouva o založení ES). Obdobně se vyjadřuje čl.12 Charty základních práv EU, podle které „se politické strany na úrovni Unie podílejí navyjadřování politické vůle občanů Unie“ (Charta základních práv Evropské unie). V tomtopřípadě by evropské politické strany měly reprezentovat politické zájmy evropských občanů,na druhou stranu by se musely vypořádat s již zmíněnými problémy absence společnýchtémat či nedostatku identifikace. Je proto možné souhlasit s tím, že reprezentanty voličůjsou stále více volené národní než „odvozené“ evropské strany (Fiala – Mareš 2001b: 147).I přes tento problém je jasné, že v EP existují ideologicky spojené parlamentní frakce, kterémůžeme označit za nadnárodní politické strany, byť pochopitelně neodpovídají klasickýmpředstavám politických stran.Tyto strany se pohybují ve vymezeném evropském prostoru, který konstituuje jistouvariantu stranického systému. Podle S. Hixe existuje na evropské úrovni vznikající„stranický systém“: celoevropské volby se konají každých pět let, v EP existují stranickéskupiny (frakce) a existují vztahy mezi vůdci národních stran (nadnárodní stranickéfederace) (Hix 1999: 167). První nedostatek evropského stranického systému je spojenýs volbami. I když jsou od roku 1979 poslanci EP voleni přímo, jsou evropské volby stálevnímány jako druhořadé (tzv. second-order elections) 7 ve srovnání s volbami národními.Volby probíhají v jednotlivých členských státech a jsou v nich volena nikoliv nadnárodnístranická seskupení, nýbrž jednotlivé národní strany, které k těmto seskupením náleží. Vevolbách je také třeba se vypořádat s minimem evropských témat, ve většině případů sevoliči rozhodují na základě národních preferencí a otázek domácí politiky. V optimálnímpřípadě by měl existovat společný program každé jednotlivé nadnárodní strany pro společnýevropský prostor, jenž by byl přebírán národními stranami, které by vystupovaly jednotnějako „zástupci“ nadnárodní dimenze. Pak by bylo možné hovořit o soutěži evropských stran.S vnímáním voleb jako druhořadých je také spojena poměrně nízká volební účast a nezájemobčanů o výsledky, který nutně vede ke vznesení otázky o dopadech na legitimitu voleba sílu mandátu europoslanců. Další nedostatek potenciálně odkazuje na volební systém,který je v každé členské zemi jiný a poslanci jsou voleni podle odlišných pravidel (pokudodhlédneme od úprav směřujících k minimálním stejným standardům v oblasti práva