Česká politika v Evropské unii - Euroskop.cz

136 Česká politika v Evropské uniiv Maastrichtu se členské státy nebyly schopny shodnout na konsolidované variantě návrhu(Dür, Mateo 2004: 10). 3Z těchto minulých zkušeností lze vyvozovat možné varianty současného řešení, nicméněsoučasná situace se od těch předchozích v mnohém liší. Především jasné „ne“ zaznělo právěod zakládajících států, z nichž jeden je navíc státem „velkým“ a je považován společněs Německem za tvrdé jádro integrace. Přitom podstatou tohoto negativního postoje zřejměnejsou jen dílčí národní zájmy toho kterého státu, které by bylo možné řešit napříkladcestou jednostranné výjimky. Výsledek referend nebyl zaměřen na jeden jediný konkrétnítematický okruh ústavní smlouvy, ale mířil na samotnou podstatu směřování evropskéintegrace. Ačkoliv v zemích, kde byla zvolena varianta udělení souhlasu s ratifikacísmlouvy parlamenty, tento proces pokračoval a pokračuje, stále je zde řada zemí, kde seočekává souhlas formou referenda a v jejichž případě existuje značný nesouhlas s ústavnísmlouvou (především Velká Británie, Dánsko, Polsko a Česká republika). O to je danásituace složitější.Dalším podstatným faktorem je skutečnost, že většina alternativních řešení revizeprimárního práva již zazněla v průběhu sepisování ústavní smlouvy. Všechny argumentypro a proti již byly vzneseny a alternativy byly zvažovány jak při jednání Konventu, takna mezivládních konferencích. Výsledný text, byť lze mít k procesu jeho přijímání řaduvýhrad, je vlastně kompromisním řešením vzešlým z těchto variant. Jinak řečeno, nic užnebude takové jako před přijetím evropské ústavní smlouvy. Ústavní smlouva tak zůstaneústředním bodem všech v úvahu přicházejících reálných scénářů (de Schoutheete 2006).V tom lze zřejmě spatřovat hlavní důvody, proč všechny evropské instituce doposudvíce či méně vyčkávají, pokud jde o reálné zvažování alternativních variant a ve větší čimenší míře setrvávají na východisku, že ústavní smlouva nakonec bude přijata. Ačkolivtedy těsně po oznámení výsledků francouzského a nizozemského referenda to vypadalo,že představitelé EU a členských států s ničím jiným než s variantou obsaženou v ústavnísmlouvě nepočítali, že tedy neexistuje nic jako „plán B“, a na tomto dojmu nic nezměniloani zasedání Evropské rady ve dnech 15. a 16. 6. 2006 4 , přesto již řada alternativních řešeníod obecných scénářů dalšího vývoje až po relativně detailní popis případných změnprimárního práva byla prezentována v analýzách „evropských think-tanků“. 5Jinak řečeno, ačkoliv strategie evropských institucí byla doposud založena na pozici „nicnež evropská ústava“, existují samozřejmě i další alternativní varianty řešení nastalé situacea varianty obsahově odlišné revize primárního práva ES.Pozice České republiky je v této situaci poněkud specifická: především ČR náležela keskupině středních a menších zemí, které se snažily uchovat rovnoprávné zastoupeníčlenských států v Komisi, stavěly se proti vytvoření funkce předsedy Evropské rady; poslanciEP pocházející z ČR tvořili výraznou část, která hlasovala v EP proti ústavní smlouvě;v ČR dosud nebylo vlastně zcela jednoznačně rozhodnuto, zda ratifikace proběhne formoureferenda, a především samotný ratifikační proces, pokud v něm vůbec bude pokračováno,může být ovlivněn výsledkem parlamentních voleb z června 2006.Tento příspěvek si proto klade za cíl nejprve nastínit pozadí případných alternativníchřešení revize primárního práva, a to na příkladě strategií a postupů, které dosud volilyevropské instituce, a na postojích relevantních politických aktérů v ČR. Tato část by mělapřinést představu o tom, jaká jsou reálná a nereálná řešení a jakou roli v nich mohouhrát postoje českých politických aktérů. Tato část by měla naznačit, kde jsou reálné limityalternativních řešení na úrovni evropské a na úrovni národní (ČR). V druhé části příspěvku