Česká politika v Evropské unii - Euroskop.cz

Pozice a zájmy ČR v evropské a transatlantické bezpečnostní dimenzi85Konstantou české zahraniční politiky by proto měla být snaha o udržení amerického vlivuna evropský vývoj, protože roli, kterou USA plní, není v současnosti schopna žádná jinázemě adekvátně nahradit. Tento stav souvisí jednak s historickými zkušenostmi, jednaks aktuálním potenciálem kterékoliv jiné země. Význam bilaterálních vztahů s Německema Francií je pro ČR nepopiratelný, ale žádná z vyjmenovaných zemí není v relaci k ČRmotivována stejnými pohnutkami jako USA. Amerika má zájem na udržení svého vlivuv Evropě, ale nehodlá nad Evropou uplatňovat své hegemonní postavení, dokladem budižto, že nevstupuje do konceptu evropské integrace způsobem, který by jej znemožňovalči zpomaloval. Naopak, jako bezpečnostní záruka celého západního světa vytvořily USAprostor pro projekt evropské integrace takový jaký jej dnes známe. Interpretace vyjádřeníD. Rumsfelda k „nové“ a „staré“ Evropě jako pokus o rozdělení Evropy a tím i narušeníevropského integračního procesu je zavádějící. Primárním problémem, který vyvstalv souvislosti s iráckou krizí, nebyla evropská integrace (i když se o tento výklad pokoušelanapř. Francie), ale rozsah globálních bezpečnostních hrozeb a způsob jak jim čelit.Nezanedbatelný vliv na českou zahraniční a bezpečnostní politiku má reálná vojenskákapacita USA, s níž přispívají do NATO. Účast USA na fungování Aliance je nepopiratelnáa těžko si lze představit stejně bojeschopnou organizaci bez participace Spojených států.Při jakýchkoliv scénářích budoucího vývoje bezpečnostního prostředí v transatlantickéoblasti je třeba mít na paměti o jaký typ bezpečnostní organizace usilujeme a co je základemnašich úvah o NATO. Z pohledu států, které rozšířily počet členů NATO v roce 1999 a 2004,jsou velmi srozumitelné argumenty, s nimiž vystupuje při popisu funkce NATO HenryKissinger, když vysvětluje základní rozdíly mezi koncepcí aliance a koncepcí kolektivníobrany. „Aliance je vytvářena skupinou států, které se rozhodly bránit specifické teritoriumnebo vzniká z konkrétního důvodu. Ve svém důsledku rýsuje linii, jejíž porušení znamenácasus belli. Naproti tomu systém kolektivní obrany nedefinuje teritorium, které má býtbráněno, ani prostředky či aparát určené pro tuto obranu. V základu se jedná o právníkoncept. NATO je aliance, OSN je kolektivní bezpečnostní systém.“ (Kissinger 2001: 43)Odpověď na otázku, zda-li se vzdálenost mezi dvěma břehy Atlantiku navzdory pokračujícíglobalizaci a relativizaci geografických poměrů bude zvětšovat a rozdíly ve vnímánísoučasných hrozeb a výzev povedou k tomu, že se Spojené státy a Evropa navzájem odloučí,anebo se projeví dlouhodobá výhodnost transatlantického svazku a silná vazba mezi USAa Evropou přinese oběma stranám více výhod, není jednoduchá ani jednoznačná. Současnádebata o budoucnosti transatlantických vztahů je charakteristická tím, že do ní vstupují jakpřesvědčení pochybovači o dalším možném pokračování smysluplné kooperace mezi USAa Evropou, tak stejně přesvědčení optimisté, kteří nepředpokládají oslabení vztahů mezitradičními spojenci. Důvody a předkládané argumenty přitom vždy nereprezentují zcelakoherentní soubor.Dosavadní rámec úvah o možném vývoji v transatlantické oblasti v jistém smyslupřekračuje Ch. de Jonge Oudraat. Dle jejího soudu jsou předpoklady dvou dominantníchškol myšlení o vztazích USA – Evropa – zakládající či ustavující (establishment school)a odcizení (estrangement school) – zavádějící a nepřinesou očekávané vyústění, protoženové bezpečnostní prostředí se bude vyvíjet jiným způsobem. (de Jonge Oudraat 2004: 174)Ch. de Jonge Oudraat dílčím způsobem uznává opodstatněnost tvrzení obou myšlenkovýchškol, ale současně s tím poznamenává, že budoucí vztahy v oblasti bezpečnosti budouv transatlantickém prostoru utvářeny jen částečně na bázi NATO a v tomto smyslu jen těžkozastoupí funkci NATO postupně se etablující EBOP. Aliance a EBOP budou podle tohoto