58 Česká <strong>politika</strong> v Evropské <strong>unii</strong>osoby podezřelé z určitých trestných činů ke stíhání do jiných zemí EU. Obecně se soudí,že tak byl zaznamenán výrazný posun od ochrany občanů národních států ve prospěch„europeizace“ trestního řízení (srov. Evropský zatykač – efektivní protiteroristický nástrojnebo záminka k posílení moci EU? 2004).Už v samotné EU vyvolalo přijetí uvedeného rámcového rozhodnutí značné kontroverze,a to nejen na úrovni samotných členských států, ale i na úrovni zainteresovaných nevládníchaktérů. Klíčovým bodem kritiky byla kromě konfliktu s jednotlivými národními právnímiřády především otázka kvality přijaté normy, na což upozornily např. Itálie a Německo.ČR se z důvodu přistoupení k EU v květnu 2004 na schvalování tzv. evropského zatykačepřímo nepodílela, vnitrostátní diskuse o implementačních opatřeních potřebných pro jehoprovádění v ČR nicméně ukázala na charakter názorů, které lze při určitém zobecněníaplikovat na celou oblast prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Není přitompotřeba rozlišovat mezi jednotlivými aktéry (resp. jejich povahou). Sporné body akcentovanév souvislosti s evropským zatykačem nebyly závislé na tom kterém aktérovi. 11Pro diskusi byla signifikantní především relativně nízká intenzita výměny názorů naproblematiku evropského zatykače, což je s ohledem na závažnost této normy a jejíkonsekvence poměrně zarážející. Krom toho se ukázalo, že povaha výtek vůči evropskémuzatykači nepřekročila charakter těch, které se objevily již na úrovni EU, resp. tehdejšíchčlenských států. Na druhou stranu je ale potřeba uznat, že s přihlédnutím k přistupováník EU, asymetrickému vztahu ČR a EU a obecnému závazku přijmout se vstupem do EUacquis communautaire jako celek nebylo možné v ČR očekávat jakékoli zásadní snahy vesmyslu odchýlení od „linie“ prosazované EU.Debata o druhé z otázek – evropském důkazním příkazu – je z hlediska ČR odlišná. ČRje v tomto případě jedním z aktérů, který o dané otázce v EU přímo rozhoduje (resp. mámožnost o ní rozhodovat). Návrh na zavedení evropského důkazního příkazu v podoběrámcového rozhodnutí Rady sice Komise zveřejnila ještě před přistoupením ČR k EU(14. listopadu 2003), nicméně legislativní proces byl v této věci zahájen až v roce 2004a stále ještě probíhá (byť se původně očekávalo, že rámcové rozhodnutí by mělo býtimplementováno k 1. lednu 2005; srov. PreLex).Smyslem návrhu je, aby na základě povolení vydaného v jednom členském státě bylomožné zadržovat a získávat důkazy od jiného členského státu, pokud by byly vyvezenyza hranice země, v níž bylo toto povolení pro policii a vyšetřovací orgány vydáno. Jakoproblematické však bývá označováno to, zda existuje na úrovni EU i jednotlivých členskýchstátů adekvátní právní báze, nota bene za situace, kdy není v rámci EU k dispozici jednotnáklasifikace trestných činů, již návrh rámcového rozhodnutí implicitně předpokládá (srov.např. Krutílek, Kuchyňková 2006a, 2006b).Diskuse na úrovni EU, resp. jednotlivých členských států a jejich právních expertů jepodobná jako v případě evropského zatykače. Akcentovány jsou především problémyočekávané při potenciální implementaci příslušné normy a její kvalitativní stránka.Dočasnou změnu diskurzu ve smyslu urychlení snah o schválení evropského důkazníhopříkazu znamenaly teroristické útoky uskutečněné 7. července 2005 v Londýně, avšakpozději se ukázalo, že tato událost dokázala jednotlivé členské státy sjednotit pouzerétoricky. V poslední době se proti evropskému důkaznímu příkazu několikrát vyslovilonapř. Německo či Nizozemsko.Co se týče ČR, pak i zde lze konstatovat, že diskuse o problematice evropského důkazníhopříkazu kopíruje charakter debat o evropském zatykači. Významný rozdíl je ale v tom,
Pozice České republiky v multikulturní Evropě59že nyní má ČR v Radě, která v dané věci rozhoduje jednomyslně, možnost náležitěintervenovat – a bohužel tak příliš nečiní. Navíc veškerá debata se odvíjí maximálně naúrovni jednotlivců, resp. jejich individuálních prohlášení. Zmiňované Německo si např. připosledním projednávání návrhu vyjednalo výjimku z uplatňování některých ustanovení,jimiž se má evropský zatýkací rozkaz řídit. ČR žádnou výjimku nežádala.4.5 Závěr„Multikulturní Evropa“ je pojem, který může mít a má různé významy. Tento text sepokusil upozornit na některé z nich, přičemž se záměrně soustředil na takové příklady, nanichž je relativně snadné demonstrovat pozice ČR. Je zřejmé, že na základě několika máloproblémových okruhů (rozšiřování EU, evropský zatykač a evropský důkazní příkaz) jejakékoli konečné tvrzení o charakteru pozic ČR těžko ospravedlnitelné, nicméně význama povaha zkoumaných kauz umožňují přijmout alespoň dílčí závěry.Pokud na uvedené problémové okruhy aplikujeme strategie chování ČR rozpracovanév publikaci Česká soda v Evropské <strong>unii</strong>, je zcela zřejmé, že ČR nemá v EU vysoké ambice.Navzdory relativně specifickým charakteristikám jednotlivých ambicí lze českou ctižádostv EU označit spíše jako střední či nízkou (což platí i o výsledné pozici ČR). Minimálně všakv případě problematiky budoucnosti EU (včetně rozšiřování) existují v EU výzkumy, kteréukazují na zájem veřejnosti o daný problém (srov. Special Eurobarometer 251). Na druhéstraně je pravda, že akcentace této otázky v ČR nenabývá takové intenzity jako v EU, cožmůže být argument hovořící proti jejímu řešení ve veřejném diskurzu. 12V případě dalšího rozšiřování EU lze českou strategii ztotožnit nejspíše se strategiíostražitého hlídače kompetencí, popř. se strategií soustředění na obranu národní suverenity.Obé platí především v souvislosti s rozšiřováním o Turecko a s poznámkami, že (1) namístokoncentrace na vlastní pozici v EU je akcentováno spíše další směřování projektu evropskéintegrace jako takového a že (2) ve vztahu k dalšímu rozšiřování EU neexistuje na úrovniČR ani jednoznačný konsenzus, ani „hmatatelná“ oficiální pozice.Pokud jde o problematiku prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, resp. o otázkuevropského zatykače, evropského důkazního příkazu a jejich (případné) implementace, lzetvrdit, že ČR má v těchto otázkách pouze nízké ambice. 13 Navzdory značné problematičnostiuvedených politických aktivit zde ČR – alespoň prozatím – nechce hrát významnější roli.Zřetelně se to ukazuje především v případě projednávání evropského důkazního příkazu.V tomto směru pak lze českou strategii ztotožnit zejména se strategií odtažitého člena,což lze sice považovat za legitimní cestu, nicméně je třeba mít na paměti, že taková formapůsobení v EU není neproblematická. Nejenže může způsobovat obtíže při přípravěa definování priorit pro české předsednictví v první polovině roku 2009, ale předevšímnegarantuje, že krom určitých „automatických“ výhod může členství v EU přinášeti nevýhody nebo náklady, jejichž produkci by ČR neměla podceňovat tím, že se aktivnějinezapojuje do příslušných jednání.