Česká politika v Evropské unii - Euroskop.cz

82 Česká politika v Evropské uniiVýznam Aliance jako hlavního pojítka mezi Spojenými státy a Evropou je tudíž zásadní.Toto tvrzení sice vyvolává u některých autorů polemickou reakci, 4 ale adekvátní alternativase v podstatě nenabízí. Existující scénáře dalšího vývoje v transatlantických vztazíchkombinují různé přístupy, jejich meritum však ve větší či menší míře hledá odpověď naotázku jak silným pojítkem NATO dnes je a výhledově bude. I ti, kteří nesdílejí názor, žeNATO má v současnosti nezastupitelnou roli, jsou nuceni zvažovat případné alternativy nazákladě posouzení dosavadního působení Aliance a musejí se vůči této zkušenosti vymezit.Musejí předložit pádné argumenty, proč by mělo být NATO, respektive transatlantickýdialog, v minulosti primárně na spolupráci v NATO založený, nahrazen něčím jiným. Zdáse, že právě v tomto kontextu je vhodné sledovat úsilí členských států EU o vybudovánífunkčních evropských vojenských kapacit.Ve struktuře EU byly na základě Smlouvy o EU z roku 1992 otázky bezpečnosti Uniezahrnuty pod II. pilíř za současného předpokladu mezivládní spolupráce členských států.Smlouva o EU je v tomto smyslu zásadním dokumentem, neboť posunula úvahy o budoucíbezpečnosti a obraně členských států na kvalitativně vyšší úroveň, protože vytvořila základypro potenciální rozvoj obranných kapacit Unie. Dynamický rozvoj evropské integracev hospodářské oblasti tak získal podstatnou zahraničně-politickou dimenzi. SZBP vytvořilapředpoklady pro to, aby byla více koordinována spolupráce mezi jednotlivými státy EU zaúčelem prosazování společného stanoviska v zahraniční a bezpečnostní politice.K dalšímu zdůraznění významu SZBP došlo na základě mezivládní konference 1996 –1997 a tzv. Amsterodamské smlouvy z října 1997, kde byla posílena akční schopnost SZBPa také zřízena funkce Vysokého představitele pro SZBP, do níž byl v roce 1999 jmenovánbývalý generální tajemník NATO Javier Solana.V následujícím období byl kladen důraz nadořešení role Západoevropské unie ve vztahu k EU a posun směrem ke konkretizaci EBOP,která je jednak chápána jako nedílná součást SZBP, ale především představuje praktickýobranný aspekt bezpečnostní politiky EU. Jestliže je SZBP možné interpretovat jako výrazpolitické vůle členských států úzce spolupracovat na poli zahraniční a bezpečnostnípolitiky, demonstruje EBOP závazek konkrétního naplňování deklarovaných politickýchzáměrů.Významným impulsem pro koncept evropské obrany byla společná iniciativa Franciea Velké Británie z prosince 1998. Jacques Chirac a Tony Blair jako představitelé dvouvojensky nejakceschopnějších evropských mocností se setkali na summitu v St. Maloa dohodli se na společném postupu při budování evropských vojenských kapacit. Díkytéto iniciativě měla EU získat podstatnou vojenskou složku, která by jí umožnila hrát rolinezanedbatelného bezpečnostního aktéra; alespoň částečně srovnatelnou s pozicí jakouhraje EU v celosvětovém ekonomickém měřítku. Ze setkání Chirac – Blair vyplynul závěr,že vytváření evropského pilíře v rámci NATO by mělo být doprovázeno budovánímautonomních struktur EU mimo NATO. (Khol 2002: 11) Až do setkání vrcholnýchpředstavitelů těchto dvou zemí se v podstatě debata soustředila na rozvoj tzv. evropskéhopilíře NATO v podobě Západoevropské unie.V následujících letech se podstatnou měrou jednalo o rozvoj EBOP. Evropská bezpečnostnía obranná politika se jako nový termín objevila ve Zprávě předsednictva o posílení společnéevropské bezpečnostní a obranné politiky po setkání Evropské rady v Kolíně nad Rýnemv roce 1999. Po obsahové stránce bylo velmi důležité, aby byla EU vybavena konkrétnímivojenskými kapacitami. To bylo předmětem jednání Evropské rady v Helsinkách v prosinci1999, kde byl stanoven také tzv. Evropský základní cíl. Členské státy EU se v něm zavázaly,