Důvodová zpráva

- 125 -
hodnoty atd.), nebo jsou nezbytné pro efektivní správu daní (povinnost registrace, zajištění
atd.).
Navrhovaná právní úprava přesně zachází s pojmem daň a pojmem daňová povinnost,
avšak s vědomím, že některé hmotně-právní zákony pojem daňová povinnost zaměňují a ještě
používají ve smyslu daň, a to bez úmyslu měnit význam dosavadní terminologie.
Odstavec 2 stanoví, že na vznik daňové povinnosti nemá vliv, jestliže jednání nebo
skutečnosti, na základě kterých daňová povinnost vzniká, jsou v rozporu s jinými než
daňovými zákony. Pravidlo, podle kterého je zdanění podroben každý předmět daně, na
základě kterého vzniká daňová povinnost, bez ohledu na jeho legální či nelegální původ, je
obsaženo i v daňových řádech okolních států a pouze konstatuje současnou situaci, která však
občas vzbuzuje pochybnosti, zda nedochází zdaněním těchto předmětů daně (např. příjmů)
k jejich legalizaci. Jednoznačně při každém výběru daně není možno zkoumat otázku, zda byl
předmět daně získán legálně či na základě porušení právní povinnosti uložené jinými zákony,
např. i z oboru trestního práva. Nejedná se pouze o trestní právo, ale i např. o činnost
provozovanou bez řádného povolení, která nedosahuje nebezpečnosti trestného činu, a tím
vznikají příjmy, které jsou daňovým subjektem normálně využívány. Existuje-li pravomocné
rozhodnutí soudu o tom, že dané právní jednání či skutečnost nenastaly, musí tento fakt
zohlednit i správce daně (a to i dodatečně). Pokud tedy soud jasně určí, že skutečnost, která
byla či má být zdaněna, nenastala, je správce daně povinen se takovým rozhodnutím řídit,
neboť zde nejsou namístě jakékoliv pochybnosti o předmětu daně. Jedná se zejména o
případy, kdy je rozhodnuto o trestném činu, což má za důsledek ozřejmění určité skutečnosti
natolik, že například předpokládaný přechod vlastnického práva nenastal, k nabytí příjmů
nedošlo atd., což zakládá změnu daňových povinností ex tunc. Obdobná situace nastává u
různých určovacích žalob v civilních věcech, např. neplatnost převodní smlouvy od počátku
atd.
1.2. Základní zásady správy daní
V průběhu správy daní se uplatňují zásady, které platí pro celou správu daní (§ 5 až 11),
tedy i pro úkony a postupy konané mimo vlastní řízení. Tomu odpovídá i zpřesnění
v označení, které vědomě opouští stávající model zásad daňového řízení. Zásady, jako
základní interpretační pravidla, jsou důležitým prostředkem ke správné interpretaci
ustanovení všech daňových zákonů, při jejichž aplikaci je nutno mít je neustále na zřeteli.
Oproti současné právní úpravě dochází rovněž k rozšíření výčtu jednotlivých zásad tak, aby
v úvodních ustanoveních zákona byly v širší míře deklarována principy, které je třeba při
správě daní dodržovat a které jsou pro danou oblast esenciální. Jednotlivá ustanovení
daňového řádu z nich nejen vycházejí, ale také je dále konkretizují a rozvádí.
Vzhledem k tomu, že navrhovaný zákon bude představovat právní předpis spojující
ostatní daňové zákony tím, že zde obsažená procesní pravidla jsou společná pro všechny tyto
zákony, pokud se tyto výslovně od obecné úpravy neodchýlí, jeví se jako vhodné
systematické uspořádání, aby v rámci části věnované základním zásadám správy daní byl
věnován i prostor zásadám, které se uplatní nejen při aplikaci procesně-právní úpravy, ale též
úpravy hmotně-právní (viz k § 9)
Zásady obsažené v návrhu daňového řádu vycházejí i z komparace s textem správního
řádu, který obsahuje zásady činnosti správních orgánů. Zásady správy daní dopadají i na jiné
správce daně, nežli správní orgány (např. soudy). Lze říci, že návrh zachovává stejný standard
v otázkách společných pro procesní předpisy veřejného práva (nejde přitom jen o zásady
správního práva procesního, ale též o zásady občanského či trestního práva procesního).
Spolu s těmito společnými zásadami, které samy o sobě jsou často jen deklarací zásad a
obecných principů vyplývajících z ústavního pořádku a právní teorie, však navržený text