Důvodová zpráva

- 145 -
(§ 55 odst. 2). Za den doručení hromadného předpisného seznamu se považuje třicátý den po
jeho zpřístupnění.
2.3.5 Prokázání doručení
K § 50
Odstavce 1 a 2 upravují náležitosti listiny prokazující doručení prostřednictvím zásilky,
která je doručována buďto provozovatelem poštovních služeb, nebo příslušnou úřední osobou.
Taxativně vymezené náležitosti doručenky, které stanoví toto ustanovení, jsou i náležitostmi
dodejek vydávaných podle předpisů upravujících podmínky provozovatelů poštovní licence.
Doručenka se podle tohoto ustanovení považuje za veřejnou listinu. Pokud je písemnost
předávána do vlastních rukou pověřené osobě, jejíž zmocnění není správci daně známo, je
doručovatel povinen specifikovat doložení oprávnění k převzetí písemnosti za adresáta. Jedná
se většinou o plnou moc pro doručování uloženou u provozovatele poštovních služeb.
Vzhledem k tomu, že při organizačním zajištění komunikace mezi správcem daně a
doručujícím orgánem může dojít i ke ztrátě „listinného důkazu“ o řádném doručení, legalizuje
odstavec 3 i jiný průkaz doručení, z něhož lze jednoznačně odvodit, že písemnost byla
doručena.
Odstavec 4 vymezuje způsob prokázání doručení písemnosti v případech, kdy je
doručováno úřední osobou bez použití samostatné doručenky. Průkazem doručení je v tomto
případě vlastnoruční podpis adresáta s uvedením dne a času převzetí písemnosti na její kopii.
Je-li doručováno při ústním jednání nebo jiném úkonu při správě daní, dochází ve
smyslu odstavce 5 k prokázání doručení oboustranným potvrzením vlastnoručními podpisy
adresáta i úřední osoby v protokolu.
Odstavec 6 reaguje na mimořádnou situaci, kdy adresát písemnosti, ačkoliv je předání
přítomen, nemůže její převzetí vlastnoručním podpisem potvrdit. Podpis jinou osobou
v postavení svědka má účinky doručení písemnosti indisponovanému adresátovi.
2.4. Ochrana poskytování informací
Povinnost mlčenlivosti (§ 51 až 54)
Povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co se daná osoba dozví při správě daní, je
zakotvena mezi základními zásadami správy daní (§ 10 odst. 1), a konkretizována v rámci
ustanovení věnujících se ochraně informací. Na stejném principu obvyklém ve všech
vyspělých státech je postavena i současná právní úprava, která však postupem času byla
narušena desítkami novelizací. Výsledkem je skutečnost, že současný zákon o správě daní a
poplatků obsahuje odbornou veřejností i podnikatelskou praxí negativně vnímanou a
neadekvátně širokou množinu průlomů do suverenity daňového tajemství.
Obecně je nutno konstatovat, že smyslem existence povinnosti mlčenlivosti ohledně
skutečností, které se pracovník správce daně, eventuálně jiná osoba, dozví z titulu své účasti
při správě daní, je nutnost chránit informace, které správce daně získává o daňovém subjektu.
Vědomí, že zde existuje povinnost mlčenlivosti, je důležité k povzbuzení daňových subjektů,
aby poskytly správci daně zcela otevřeně podrobnosti o svých osobních a finančních
záležitostech. Ačkoli daňové zákony daňovým subjektům poměrně jasně ukládají povinnost
tvrdit všechny skutečnosti rozhodné pro správné a úplné stanovení jejich daňové povinnosti
(břemeno tvrzení), jakož i tato tvrzení prokázat (důkazní břemeno), je dobrovolný aspekt
v rámci spolupráce se správcem daně velmi důležitý. Uvědomění o tom, že placení daní a s
tím související povinnost daň tvrdit (přiznat) je nezbytné pro řádné fungování naší