Důvodová zpráva

- 111 -
kodexu, který by zahrnoval veškeré procesní normy z oblasti daní, tedy včetně specifik
jednotlivých druhů daní. Přesto lze takovéhoto označení pro obecný procesní předpis využít,
neboť není pochyb o tom, že představuje jednotnou a systematickou právní úpravu určitého
většího úseku společenských vztahů v rozsáhlém zákoně, nikoliv úpravu parciální. Tomu
odpovídá i označení daňový řád, které je navrhováno pro úpravu budoucí, ale které je rovněž
využíváno (zejména judikaturou) pro označení platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Při teoretickém
posouzení tohoto názvu jsou vyslovovány pochybnosti o tom, zda ve srovnání s jinými „řády“
českého práva není při použití tohoto názvu pro procesní zákon na závadu ta okolnost, že
daňový řád obsahuje i jistou míru hmotně-právních ustanovení. S ohledem na sjednocující
úlohu daňového řádu v rámci daňového subsystému lze považovat za logické, že ta
ustanovení, byť i hmotně-právního charakteru, která jsou společná všem daňovým zákonům
a nevyžadují odchylné pojetí, budou uvedena ve společném zákoně a nebudou opakována
v dalších daňových zákonech a posílí tím sjednocující úlohu daňového řádu.
Lze shrnout, že z hlediska budoucí úpravy není tedy navrhována změna oproti
současnému pojetí, které představuje platná právní úprava, nýbrž se nadále počítá
s konstrukcí, podle níž je v obecném procesním předpise soustředěna procesní materie
společná pro všechny daňové zákony s tím, že jednotlivé hmotně-právní předpisy budou
obsahovat (a obsahují) vedle hmotně-právních ustanovení i nezbytné procesní odchylky.
Deklarovaným přínosem nového zákona by pak mělo být následné odstranění těch procesních
odchylek, které nejsou nezbytné, popřípadě jsou duplicitní, což povede k zjednodušení textu,
jakož i zajištění jednotné terminologie, která by vedla k větší provázanosti jednotlivých
daňových zákonů.
Na tvorbě daňových zákonů se odráží mimo jiné i skutečnost, že daňové právo je obor
práva, který svoji podstatou podléhá ekonomickému vývoji a nemalým politickým vlivům.
Důsledkem těchto vlivů jsou velmi četné změny daňových zákonů. To by však nemělo platit o
daňovém právu procesním, konkrétně tedy o procesním právním předpise, který upravuje
pravidla správy daní.
b) Vývoj právní úpravy
Nárok na daň na straně jedné a daňová povinnost na straně druhé jsou realizovány berní
technikou, která je v okolních zemích a od roku 1992, pomineme-li poměrně rozsáhlou
procesní úpravu přijatou zákonem č. 76/1927 Sb. z. a n., o přímých daních, i v České
republice předmětem zákonné procesní úpravy. V období od roku 1962 do roku 1992 platila
na našem území vyhláška MF č. 16/1962 Sb., která nahradila komplexní úpravu obsaženou ve
vyhlášce MF č. 162/1953 Ú. l., a z dosavadní úpravy ponechala pouze některé její části. Tato
změna vytvořila situaci, ve které procesní úprava byla zařazena v různých právních
předpisech a odpovědi na procesní otázky se nalézaly v právních předpisech v tomto pořadí:
zvláštní (hmotně-právní) daňový předpis, vyhláška č. 16/1962 Sb. a vládní nařízení č. 91/1960
Sb., o správním řízení. Tento stav přetrvával i po přijetí nové obecné právní úpravy správního
řízení přijaté zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V roce 1992
v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy a s důsledným přechodem na zásady
právního státu byla přijata zákonem o správě daní a poplatků komplexní právní úprava
procesního daňového práva. Přijatá koncepce znamenala současně návrat k tradiční úpravě
procesního daňového práva zákonem; jde ovšem nejen o tradici českou, ale i o úpravu
obvyklou ve vyspělých zemích kontinentální Evropy (např. Německo, Rakousko, Francie),
kde je na obdobných procesních principech zvláštním zákonem upravena správa daní.
Zákon o správě daní a poplatků byl do dnešního dne 53x novelizován. Pouze malé
procento tvořily samostatné novely, které představovaly věcný zásah do konstrukce zákona.
Jedním z důvodů pro novelizaci zákona o správě daní a poplatků bylo odstranění některých