Důvodová zpráva

- 190 -
splatnost a tedy i vymahatelnost částky, která byla vyměřena či doměřena nad rámec tvrzení
daňového subjektu, se týká toliko rozdílu mezi částkou tvrzenou a částkou vyměřenou či
doměřenou. V případě odkladného účinku by byla postižena i případná částka tvrzená a
zaplacená daňovým subjektem, což by znamenalo nutnost vracet v případě odvolání již
uhrazenou daň a posléze ji zase vyžadovat zpět.
V odstavci 3 je upraven postup správce daně pro případ, že se správcem daně stanovená
daň neodchyluje od údajů tvrzených daňovým subjektem v daňovém přiznání nebo
vyúčtování a správce daně nemá o nich pochybnosti. V tomto případě správce daně stejnopis
platebního výměru založí pouze do spisu a nezasílá ho daňovému subjektu, což odpovídá
zásadě hospodárnosti a ekonomie řízení. Pro tento případ je zákonem den vyměření pevně
stanoven, i když reálně k vyměření přistoupí správce daně v souladu s množstvím podaných
přiznání. Daňový subjekt se dozví, zda tento okamžik nastal při nahlédnutí do spisu nebo
pomocí dálkového přístupu (viz daňová informační schránka). Daňový subjekt je v zákonem
vymezené lhůtě oprávněn zažádat o zaslání stejnopisu platebního výměru, který byl založen
do spisu spolu s prvopisem. Pokud je daňový subjekt vyzván k odstranění pochybností (§ 89 a
násl.), nebo dojde např. k daňové kontrole, výsledek vyměření se daňovému subjektu
platebním výměrem oznámí i když se tvrzená daň od daně vyměřené neodchyluje. Za den
vyměření se v tomto případě považuje den vydání platebního výměru s účinky ke dni jeho
oznámení.
Proti souhlasnému vyměření daně není podle odstavce 4 na rozdíl od současné právní
úpravy možné odvolání, neboť není důvodu brojit proti výši daně, kterou dotyčný sám tvrdil.
Jestliže bylo rozhodnutí vydáno na základě rozhodnutí o závazném posouzení lze se proti
němu odvolat (viz k § 129 odst. 4).
3.4.2. Doměřovací řízení
K § 138 – Dodatečné daňové přiznání a dodatečné vyúčtování
Ustanovení odstavce 1 vymezuje podmínky, za nichž je daňový subjekt povinen podat
dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování na daň vyšší, včetně lhůty, kdy lze
ještě považovat dodatečné daňové přiznaní za včas podané. Současně se stanoví, že povinnost
podat dodatečné daňové přiznání trvá po celou dobu běhu lhůty pro stanovení daně (§ 144). Je
zde definován pojem poslední známé daně (podle stávající právní úpravy „poslední známá
daňová povinnost“), kterou je výsledná daň, jak byla v dosavadním průběhu daňového řízení
pravomocně stanovena správcem daně. Jedná se zároveň o částku, vůči které je změna
dodatečným daňovým přiznáním prováděna.
Zásadní změna se navrhuje ohledně možnosti uplatnit dodatečné přiznání nebo
dodatečné vyúčtování na nižší daň. Odstavec 2 stanoví podmínky, za nichž lze toto dodatečné
daňové tvrzení na daň nižší podat, přičemž je pro něj stanovena stejná subjektivní lhůta jako
při podání dodatečného přiznání nebo dodatečného vyúčtování na daň vyšší. Lhůta se tak
oproti stávající právní úpravě prodlužuje na stejnou dobu, po kterou trvá povinnost podávat
dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování na daň vyšší. Podmínkou pro podání
dodatečného přiznání nebo dodatečného vyúčtování na daň nižší je existence nových
skutečností, které mohou být prokázány novými důkazy ve věci. Zároveň je nutné naplnit
kritérium, aby tyto nové skutečnosti měly vliv na výši stanovené daně (by dán rozdíl oproti
poslední známé dani). Dodatečné přiznání nebo dodatečné vyúčtování tak nepůjde využít
v případě, že dané důvody daňový subjekt již uplatnil v odvolání, v řízení o mimořádném
opravném prostředku nebo v dříve podaném daňovém tvrzení. Dodatečné daňové přiznání
nebo dodatečné vyúčtování na daň nižší představuje speciální instrument vůči obnově řízení,
jejíž využití je pro potřeby nalézacího řízení zúženo v ustanovení § 117 odst. 2. Tento nástroj