Důvodová zpráva

- 174 -
2.7.2 Odvolací řízení
Obecná ustanovení o odvolání (§ 109 až 111)
K § 109
Odstavec 1 opravňuje každého příjemce rozhodnutí (§ 101 odst. 3) podat odvolání proti
rozhodnutí správce daně, pokud daňový řád nebo zvláštní zákon jeho podání nevylučuje. Je
tak zachována zásada dvouinstančního řízení, že odvolávat se lze proti všem rozhodnutím,
pokud není výslovně stanoveno, že to možné není. Samotným odvoláním je nutné rozumět
podání, prostřednictvím kterého příjemce rozhodnutí (nemusí vždy jít pouze o daňový
subjekt) žádá správce daně vyššího stupně o přezkoumání rozhodnutí správce daně nižšího
stupně.
V odstavci 2 se vymezuje okruh rozhodnutí správce daně, která není obecně možné
napadnout odvoláním; další konkrétní typy rozhodnutí, kde není odvolání přípustné, jsou
v jednotlivých ustanoveních tohoto nebo zvláštního zákona. Jde převážně o rozhodnutí
procesní povahy, které zákon označuje termínem výzva (např. výzva k odstranění vad podání,
výzva k podání řádného daňového tvrzení, výzva k podání přihlášky k registraci, výzva
k odstranění pochybností atd.). Pravidlo o nemožnosti odvolat se proti výzvám však není
absolutní a zákon v řadě případů výslovně připouští proti tomuto typu rozhodnutí odvolání
(výzva k úhradě nedoplatku, výzva ručiteli atd.).
V odstavci 3 je určen správce daně, u něhož lze odvolání uplatnit. Odvolání se podává u
správce daně, který napadené rozhodnutí vydal v první instanci, což odpovídá zásadě procesní
ekonomie i rychlosti, neboť tento orgán disponuje příslušným spisovým materiálem, který
může dle potřeby doplnit. Rovněž to odpovídá možnosti vyřešit věc pomocí tzv.
autoremedury (§ 113).
V odstavci 4 je upravena třicetidenní lhůta, ve které lze odvolání uplatnit a počátek
jejího běhu, který je stanoven na stejný den, ve kterém došlo k doručení rozhodnutí, proti
němuž má odvolání směřovat. Při aplikaci ustanovení § 33 odst. 2 počíná běžet lhůta až dnem,
který následuje po dni doručení rozhodnutí. Délka této lhůty, která je pro odvolatele
příznivější než v obecném řízení správním, vyplývá ze skutečnosti, že klíčová rozhodnutí ve
věci správy daní se týkají skutečností, jejichž posouzení vyžaduje dostatek času, často i
odbornou pomoc. Uvedená lhůta je obecná a pro některá řízení je stanovena odvolací lhůta
kratší. Je tomu tak např. u vyloučení zmocněnce ze zastupování, u odvolání proti uložení
záznamní povinnosti, u rozhodnutí o nákladech řízení. Pokud se příjemce rozhodnutí seznámí
s obsahem rozhodnutí jiným způsobem (§ 101 odst. 6), tj. dojde k oznámení rozhodnutí, může
se odvolat, i když mu dosud nebylo doručeno písemné vyhotovení (stejnopis) rozhodnutí.
Přestože dojde k seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí jinak než doručením, běh lhůty
pro podání odvolání mu začne běžet až ode dne doručení. Jinými slovy, odvolání je
v dispozici příjemce rozhodnutí od okamžiku, kdy byl s jeho obsahem seznámen. Tyto úkony
jsou perfektní i v případě, že následně k předání rozhodnutí nedojde.
V odstavci 5 je vymezeno důležité pravidlo, jímž je ovládáno odvolací řízení, upravené
návrhem tohoto zákona; jedná se o pravidlo, podle něhož primárně není spojen s podáním
odvolání odkladný účinek vztahující se k vykonatelnosti odvoláním napadeného rozhodnutí.
Důvodem je, že nejčastější a nejtypičtější rozhodnutí vydávaná při správě daní jsou spojena
s povinností uhradit určité peněžité plnění do veřejného rozpočtu. Nepřiznání obecného
odkladného účinku je specifikem daňového procesu a vychází z konstrukce správy daní, při
které daňový subjekt sám první nalézá právo tím, že daň tvrdí a dokazuje. Rovněž to
zohledňuje fakt, že povinnost daň uhradit je dána ke stejnému okamžiku jako povinnost ji
tvrdit (přiznat), což znamená, že v době vydání rozhodnutí je (v ideálním případě) již přiznaná