Důvodová zpráva

- 169 -
K § 99 – Předběžná otázka
Podle odstavce 1 je nutné za předběžnou otázku v řízení považovat otázku, o níž bylo
již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem veřejné moci a správce daně je výrokem
vysloveným v tomto rozhodnutí vázán; předběžná otázka se může v daňovém řízení také
vyskytnout v podobě otázky, o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto příslušným
orgánem veřejné moci, za této situace si může správce daně o takové otázce sám učinit
úsudek, popřípadě může dát, z úřední povinnosti, příslušnému orgánu veřejné moci podnět
k zahájení takového řízení, které by nalezlo řešení předběžné otázky.
Odstavec 2 vymezuje případy, o nichž si správce daně učinit úsudek nemůže, což je
standardně trestněprávní oblast a otázky osobního stavu.
K § 100 – Předvolání a předvedení
Pokud je v řízení nutná osobní účast osoby zúčastněné na správě daní, správce daně
osobu předvolá. V předvolání uvede kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit,
a současně tuto osobu upozorní na případné právní důsledky nesplnění uložené povinnosti.
Poté, co by předvolaná osoba nesplnila výše uvedenou povinnost, a to ani na opakované
předvolání, může dát správce daně tuto osobu předvést, přičemž rozhodnutí o předvedení, na
jehož základě je tento úkon realizován, a proti kterému se nelze odvolat, je doručováno úřední
osobou realizující předvedení. Výčet orgánů veřejné moci, které lze při správě daní požádat o
předvedení, předpokládá další možné zákonné úpravy. Jedná se zejména o obecní polici, která
je oprávněna provést předvedení v případech, kdy je o to požádána správcem daně-obcí.
V případě, že je předvolávána právnická osoba, protože se nedostaví k jednání, tedy nedostaví
se osoba, která jedná jejím jménem, a tato osoba je následně předváděna, lze uložit
pořádkovou pokutu pouze právnické osobě.
Rozhodnutí (§ 101 až 103)
K § 101
Navržená právní úprava problematiky související s institutem rozhodnutí se sice
v základních rysech shoduje s dosavadní úpravou, nicméně přináší také množství podstatných
změn. Odstavec 1 chápe rozhodnutí jako individuální akt, kterým správce daně ukládá
povinnosti a přiznává práva, popřípadě osvědčuje již existující práva a povinností.
V souvislosti s tím pak odstavec 2 vymezuje okamžik vydání rozhodnutí, k němuž
dochází podpisem rozhodnutí úřední osobou. Tato konstrukce je kromě upřesnění úředního
postupu i vhodná pro správu daní s ohledem na finanční dopad většiny rozhodnutí.
Vymezení v odstavci 3 se dočkal rovněž v současném zákoně používaný pojem
příjemce rozhodnutí. Ačkoli samotný název tohoto pojmu navozuje dojem, že se jedná pouze
o adresáta, kterému se rozhodnutí doručuje, má tento pojem odlišný význam, neboť jsou tak
označeni všichni, kterým je rozhodnutím konstitutivně ukládána povinnost či přiznáváno
právo, popřípadě jsou jim tyto deklaratorně osvědčovány. Příjemcem rozhodnutí se tak stává
každá osoba zúčastněná na správě daní poté, co je vůči ní učiněno rozhodnutí (popřípadě
výzva mající jeho charakter). Nabytí procesního postavení – příjemce rozhodnutí, zakládá
osobám zúčastněným na správě daní nová procesní práva, jako je např. možnost podat
odvolání, návrh na povolení obnovy řízení tam, kde to zákon nevylučuje, či právo býti o tom
poučen.
Podle odstavce 4 lze přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu
témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou. Výslovně je tak zakotvena standardní zásada ne bis
in idem.