Důvodová zpráva

- 127 -
Odstavec 2 zakotvuje zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie, která opravňuje za
stanovených podmínek správce daně k provedení úkonů pro různá řízení společně v případě,
že je tento postup z hlediska správy daní hospodárný. Pravidelně dochází ke společnému
řízení při daňové kontrole ohledně povinností za několik zdaňovacích období nebo při
společném vymáhání nedoplatků, které jsou předmětem různých daňových řízení.
K § 8
Odstavec 1 stanoví pro daňový proces zásadu volného hodnocení důkazů. To znamená,
že správce daně zvažuje, zda navrhované důkazní prostředky postačují a které další je třeba
použít, aby byl co nejvíce prokázán skutkový stav. Při hodnocení důkazů vzešlých z procesu
dokazování (§ 92) není správce daně vázán žádnými předem stanovenými pravidly, pokud jde
o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti nebo míru jejich věrohodnosti.
Hodnocení důkazních prostředků a důkazů by mělo probíhat podle volného uvážení správce
daně.
Odstavec 2 pak zakotvuje zásadu materiální pravdy v daňovém procesu tím, že
relevantní pro správu daně je výlučně skutečný obsah právního úkonu a že neumožňuje
akceptaci prokazatelně zastřeného skutečného stavu stavem formálně právním (tzv.
disimulaci), pokud je tato okolnost rozhodná pro správu daní. Důkazní břemeno k uplatnění
této zásady nese správce daně.
Odstavec 3 stanoví správci daně dbát na to, aby bylo rozhodováno ve skutkově
shodných případech obdobně. Jde o promítnutí zásady legitimního očekávání. Tato zásada se
uplatní především v jednotném metodickém řízení i v rámci sjednocování
judikatury v důsledku činnosti Nejvyššího správního soudu.
K § 9
Navržené ustanovení obsahuje zásadu zákazu zneužití práva ve vztahu k cíli
sledovanému právní úpravou obsaženou v jednotlivých daňových zákonech, ať už po stránce
hmotné, tak po stránce procesní. Cílem daňových zákonů je zejména spravedlivě stanovit
daňovou povinnost a nastavit pravidla umožňující její správné zjištění, autoritativní deklaraci
a zajištění její úhrady, nikoliv motivovat daňové subjekty, aby organizovali svoji činnost a
vstupovali do právních vztahů pouze proto, aby dosáhli daňově výhodnějšího řešení. Pokud
vznikne pochybnost o tom, co je skutečným smyslem některých ekonomických transakcí,
správce daně musí zkoumat, zda uvedená transakce měla pro daňový subjekt potenciálně i
jiný význam než dosažení daňové optimalizace, nebo zda se jedná o transakci výhradně
daňově motivovanou. V těchto případech by neměly být zpochybňovány platnost nebo obsah
předmětného právního úkonu, ale musí být zkoumán jeho účel, souvislost s činností daňového
subjektu a účinky na samotnou daň. Daňový subjekt v této souvislosti prokazuje nejen,
že skutečně došlo ke zkoumané transakci, ale že se tak také stalo z řádných ekonomických
důvodů, např. že výdaj byl vynaložen za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho
zdanitelných příjmů. Pojem řádné ekonomické důvody je přitom nutno vykládat v širším
slova smyslu s ohledem na činnost, předmět podnikání a celkový kontext, v němž se daňový
subjekt nachází. Vliv jednání, které nesleduje racionální účel v souvislosti s podnikáním
daňového subjektu, je samoúčelné, a jehož jediným či převážným smyslem je právě snížení
daně příjmu veřejných rozpočtů (§ 2) cestou obcházení daňových zákonů je nutné při
stanovení daně vyloučit. Jinými slovy, při stanovení daně správce daně nezohlední tu
skutečnost, kdy hlavním účelem relevantní hospodářské činnosti subjektu je získání nároku
vůči správci daně a případné přiznání práva by zároveň bylo v rozporu se smyslem a účelem
sledovaným danou právní úpravou. Současně je třeba pečlivě odlišovat tyto případy od
situace, kdy daňový subjekt volí z několika různých do úvahy přicházejících alternativ, které