Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Řeč tady nebude o tom, co vše první díl knihy o Jizerských horách, věnovaný neživépřírodě, obsahuje, ani o tom, jak kniha vznikala. Jsem rád, že práce na ní přinesla i ně -které nečekané „vedlejší efekty“. O záměru prohlásit patrně nejstarší železobetonový mostv Údolí Naděje za národní kulturní památku jsem psal v minulé ročence.Dalším pozoruhodným přínosem je již domluvené pozvání specialisty vulkanologana Jizerku, aby rozhodl, zda Bukovec je opravdu výlevným tělesem (ne-li dokonce přímosopkou), jak soudí jeden z autorů, a ne jen obnaženým podpovrchovým útvarem, jak sedosud psalo.Pro mne však existují i některé přesahy spíše osobního charakteru, které mne oboha -tily, a rád by se o ně se čtenáři podělil.Typickým příkladem je postupné odkrývání pozůstatků práce žulařů – dávnýchkameníků zpracovávajících povrchové balvany. Studii o nich napsala už někdy v létě 2007Jana Scheybalová z Jablonce nad Nisou, která se bohužel vydání nedočkala. Tehdy vy -vstala potřeba toto zajímavé povídání doprovodit obrázky. Jana mě poslala do okolíČertových skal na Černostudničním hřbetu, kde prý žulaři ještě krátce po válce pracovali.Vydal jsem se na cestu, ale bylo to jako v té pohádce – šel jsem tam, nevím kam, hledal to,nevím co…S okem upřeným do země jako houbař jsem prohlížel každý kámen, každou skalku,jestli na ní nenajdu něco neobyčejného. Dlouho nic – ale pak to přišlo! Tenhle špičatý a dovzduchu trčící kámen přeci nemůže být výtvorem přírody! Leda že by tak zvláštně sámpopraskal. Ale po odštěpcích nikde ani památky. Bylo mi jasné, že jsem se konečně dostaldo žulařského „revíru“. Skoro se ve mně probudila jakási hledačská vášeň, zvláště kdyžjsem nacházel další a další stopy po zásazích člověka: různé odštěpky, které jistě nevytvořildéšť, vítr a mráz, a nakonec i několik nezvykle hranatých kamenů mezi oblými muglemi.Hřebenová cesta z Beran k Čertovým skalám.První objev – kámen „podezřelého“ špičatého tvaru.100