Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Vrchol Hvozdu, proslulý dalekými výhledy do kraje i přátelskou pohostinností obouchat, přitahuje již čtvrt tisíciletí jako magnet turisty z celých Lužických hor. V minulostisem lidé stoupali zejména z důvodů vojenských, pár podivínů tu hledalo čarodějnébyliny, někteří sem zabloudili i na své cestě za nacházením duchovního uklidnění.Později přicházeli romantikou posedlí malíři a básníci. A s nimi v závěsu jiži první touristé. V černých sakách, s hůlkami a klobouky, dámy v širokých sukních.Byli asi rádi, že se vůbec nahoru vydrápali, a hnedle si léčili unavená tělíčka něčímdobrým na zub.Dnes na Hvozd za hezkých letních dní směřují salónní výletníci v tesilovýchoblečcích, stejně jako to sem „drtí” podzimní fujavicí či bouřkami drsní horalév dobrých botách a červených bundách. Čím hrozivější počasí jim na vrcholu přírodanadělí, tím se tu cítí lépe, protože za mlh, vánic a fujavic patří hora jenom jim. V ziměstoupají silničkou vzhůru také sáňkaři se svým ohýbaným jasanovým náčiním.V chatě se ohřejí, na dřevěné stěně si prohlédnou půvabnou starofotografii saskékorunní princezny Moniky, která odsud na saních sjela před sto lety, a sviští si toseverním svahem zpátky dolů. Dvě stě výškových metrů za nimi zmizí ve víru běloučkýchvloček. Sáňkaři jedou rychle a proti nim překvapivě vyjíždějí ti, které by tuv tomto období opravdu nikdo nečekal – nejtvrdší horští cyklisté. Na každém metrupřekonávají strašlivé převýšení; celkový rozdíl výšek mezi hladinou Nisy u Hrádkua Žitavy a vrcholem Hvozdu dosahuje půlkilometrové propasti! Na zasněžené klou -zavé silnici se tak dobytí kopce na bicyklu mění v úctyhodný sportovní výkon.V touze po osobitém a neotřelém zážitku jsem v zimě tlačil po hustě zasně ženévrcholové silničce kočárek. Uvnitř si hověl v zimním dni zahalen do beraního kožichujeden z nejmladších turistů, kteří toho roku spočinuli na temeni Hvozdu.Tajemná sněžná pohádka. Celý kopec halily závoje mlhy, jaké tu dokáže utkat snadjen sněžný konec listopadu. Vidět bylo na pár kroků, dále se krajina měnila v bílouzeď. Kočárek klouzal po ledovaté silnici, přikryté vrstvou sněhu, tlačil jsem jej dlouhéminuty skoro v pokleku. Červený a splavený jsem byl snad úplně stejně jako jedinýhubeňoučký cyklista – drsňák, který toho dne hluboce dýchal v barevném papouškovskémoblečku na křižovatce pod vrcholem. Usmáli jsme se na sebe – spojovala násšpetka furiantství a velký kus veselé divokosti.A také touha po horské svobodě nad mraky, po svobodě bez hranic, kterou lze naHvozdu nalézt právě v takovýchto sněžných dnech a při takovýchto pošetilých činnostech.A oba jsme věděli, že tu svobodu si nelze koupit ničím jiným než dvěma sty výškovýmimetry dělícími po klouzavé silnici vrchol od civilizace.Přestože horu Hvozd odjakživa vlastnilo město Žitava, je pozoruhodné, že z jejího jižníhovrcholu je blíže ke dveřím hrádeckého kostela svatého Bartoloměje než k žitavskémusvatojánskému chrámu. Hrádek dělí od Hvozdu necelých devět kilometrů, Žitava je vzdá -lena o kilometr více. Nejblíže ze všech měst je to však do Jablonného, a to celých sedmkilometrů, v přímém letu ptáků ovšem. Celkem z pěti stran mohou přicházet po klikatýchstezkách na vrchol lidé. Z jihu přes Heřmanice a Babiččin odpočinek, z východu dvěmastezkami od Krompachu či Hainu. Samozřejmě také ze severu od Oybina, kudy na Hvozdvždy chodili Žitavští. To Hrádečtí mají svoji cestu nejlepší přes Lückendorf, okolo tlustého72