Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

V nádherné knížce Tři iseriny, v první kapitole věnované Jizerce, vzpomíná MiloslavNevrlý na muže, kterého před mnoha lety poznal při jeho podivuhodné činnosti. Tou bylohledání drahých kamenů, po kterých pátral ve starých a zarostlých kutacích jámácha rýžoval je z náplavů na dně Safírového potoka. Autor zároveň připomíná, že o tomtomuži napsal už dříve, ve druhém vydání své Knihy o Jizerských horách, v kapitoleO nejkrásnějších safírech Evropy. Kouzlo vzácných kamenů ho tak mocně přitahovalo, žejimi byl téměř posedlý. K jejich hledání jej přivedla vášnivá a neodolatelná touha – získatco nejvíce těch drobounkých kamínků a tím si naplnit své sny o úspěšných objevechdávných vlašských hledačů. I přesto, že na něho měli nelítostně spadeno ochranáři pří -rody, Miloslav Nevrlý s ním dokázal navázat přátelský vztah. Ve své knize ovšem taktněmlčí o jeho jménu a jen nenápadně se zmiňuje, že někde v horách dělá listonoše.Z anonymity ho nechal vystoupit teprve až nyní ve Třech iserinech. Tady konečněprozradil jeho jméno – Karel Lutz.Několikrát jsem se k této pasáži musel vrátit. Jak by také ne – vždyť já jsem před pěknouřádkou let a za zvláštních okolností na Jizerce tohoto muže spatřil. Neviděl jsem mu dotváře, neznal jsem jeho jméno, a tak jsem si ho na dlouhou dobu zapamatoval jako taju -plného hledače.O pár let později mi znovu vstoupil do života. Tehdy ovšem už měl zhmotnělou podobumuže, a já jsem zažil něco jako dobrodružství, když jsem pak dlouho pátral po jehototožnosti. Našel jsem jeho jméno, a když jsem pak odhalil i jeho povolání, příběh, který seokolo toho všeho odehrál, rázem skončil. Dovolte mi, abych vám ho tady nabídl.Nejdříve se ještě musím vrátit k loňské ročence našeho spolku, kde jsem připomněl dnes užtéměř historickou knihu vydanou v roce 1971 pod názvem Jizerské hory. Tehdy to bylaprvní rozsáhlejší česká obrazová publikace o našich horách po roce 1945, ještě před tím,než vyšlo legendární Jizerské ticho. Obsahuje výběr fotografií od 22 autorů a mezi nimijsou i snímky Josefa Relicha, který byl mým učitelem na základní škole v liberecké čtvrtiRochlice. Dodnes k nim mám zvláštní vztah. Ve fotokroužku, který pan učitel na školezaložil a vedl, jsem totiž měl příležitost podílet se na jejich vzniku. Jen pro úplnost připomenu,že vedle fotografování byla zálibou pana učitele ještě myslivost, spojená s obdivemk přírodě Jizerských hor. Ten chtěl probudit i v nás, svých žácích, a proto se s námi občasvydával na výlety do přírody a do hor, na toulky za fotkami, jak jim říkal.V roce 1961 na první červnovou neděli pro nás přichystal neobvyklou, zato lákavouvýpravu. Sešlo se nás k ní asi patnáct, vlakem z Liberce jsme odjeli do Kořenova a odtud sepěšky vydali na Jizerku. Zvládnout náročné stoupání v pálícím dopoledním slunci námpomáhala touha po poznání té tajemné samoty, o které jsme doposud jen slýchali ve vy -právění pana učitele. Dnes si vzpomínám, že ve chvíli, kdy jsem ze stráně pod Bukovcemkonečně Jizerku uviděl, připadal jsem si jako objevitel nového světadílu. Což teprve kdyžjsme se vydali na cestu mezi rázovitými chalupami této osady. Výklad pana učitele nám nakaždém kroku přibližoval její minulost a dobu sklářské slávy. Když jsme prošli osadou,zavedl nás k říčce Jizerce a k jejímu přítoku, který nám představil jako Safírový potok.V husté trávě jsme postupovali po jeho břehu, když vtom jsem zahlédl postavu muže,stojícího přímo ve vodě a provádějícího jakousi podivnou činnost. Šeptem jsem na toupozornil spolužáka Pepu a společně jsme mužovo počínání kvalifikovali jako rýžování.108