Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Vyprávěl jim historky skutečné, méně skutečné a taky takové, které po častém vy -právění už sám za skutečné považoval. Jednou jsem se ho zeptal, co vlastně píše do novin.Řekl: „No prostě zajímavosti a kuriozity. Třeba, že do Ještědu uhodil za dvacet let 486krátblesk.“ Ptal jsem se ho, odkud to ví. A on lakonicky prohlásil: „To přeci neví nikdo, ale je tozajímavé, no ne?“ Takový byl Gustav…Poznal jsem ale také jeho druhou tvář. Jednou jsem k němu zavítal při sněhové vánici.Bylo psí počasí a byl v domě sám. Povídali jsme si, ale čas byl neúprosný a já musel ještěpřes hory domů. Gustav mě neustále ponoukal, abych ještě nechodil, abych u něj trochupobyl. Když jsem si připínal běžky, přišel za mnou a přesvědčoval mě, jak je u něj hezky. Tujsem cítil, že Gustav je ve svém nitru velmi zranitelný a osamělý člověk. Ten obrovskýhumbuk kolem něj byl jakousi drogou, kterou potřeboval. Tím přehlušoval pocit samoty.Odjel jsem a postavu mávajícího Gustava postupně pohltilo šero sněhové fujavice.Představím-li si téměř liduprázdnou Jizerku před půl stoletím, pak výrazy osamělosta opuštěnost jsou na místě a vystihují nejen stav tehdejší osady, ale i lidských duší.Setkání s poustevníkemPoustevníci bývají v pohádkách a pověstech. Bývají záhadní a tajemní. Nikdy jsem ses poustevníkem nesetkal. Až jednou…Stoupal jsem zasněženou pasekou nad Mariánskohorskými boudami k Milířům poblížUhlířského vrchu. Nádherný den začátkem devadesátých let minulého století. Nad bývalýmhřebenovým průsekem, ze kterého je nyní široká cesta, stála stará lovecká chata. Dříveukryta v hlubokém lese, nyní na holině. Už z dálky mi připadala jiná. Kolem chaty bylynapíchané smrčky, sníh u dveří byl odklizen, okenice byla otevřená. Ale co bylo naprostonové, bylo hrubě přitesané dlouhé prkno, přibité na venkovní straně chaty. Do prkna bylhezky vydlabaný nápis: Slza Jizerských hor. Pod tím byl upevněn příčný řez silnou větví, nakterém byl nápis v němčině: Träne des Isergebirges.V chatě bylo slyšet šramocení, zaťukal jsem na okno. Nic se nedělo. Za chvíli vrzly dveřea vyšlo cosi. Přízrak. Urostlý chlapík s ohromným plnovousem, na hlavě neuvěřitelně velkýplstěný klobouk, do lesáckých holínek měl nastrkané vatované kalhoty. Trochu jsem selekl. Pozdravil jsem. Ptal jsem se, spravuje-li on starou chatu, a odpověděl trochu nejistě.Ptal jsem se ho, chodí-li sem ještě někdo ze staré josefodolské party, a z jeho odpovědi bylozřejmé, že čeština není jeho mateřštinou. Zeptal se mě, co jsem zač, a když jsem se představil,pravil bez okolků nefalšovaným jizerskohorským dialektem: „Dou kumm ok rei!“ –Tak pojď dovnitř! Důvěrně mi tykal. Znal mě z časopisu Jizerské a Lužické hory, který mupůjčila naše přítelkyně Eva.Ptal jsem se toho podivína, s kým že mám tu čest. Odpověděl, že je Poustevník Karel.„No, přece musíš mít civilní jméno, nemůžeš se jmenovat jenom Poustevník Karel!?“ řekljsem mu.Začal vyprávět dlouhý příběh, jak se stal poustevníkem. Jeho civilní jméno bylo KarlZenkner. Jeho dědeček měl kdysi na Juslově kupě u Pekla v Josefově Dole hospodu, takžepochází z těch rozvětvených rodin Zenknerů, kterých tady bylo mnoho. Nejslavnější z nichkdysi postavil proslulou Zenknerovou huť.151