Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Za saněmi se vlekla ještě další polena, kterým se někde říkalo „Hund“ (tj. pes). Na Novo -městsku se dle Gustava Ressela nazývala „Schleppe“. Řetěz, na kterém byla vlečenápolena přivázána, se přehazoval přes plně naloženou fůru a z ní pak pokračoval za saně.Metrové špalky byly za saněmi srovnány těsně k sobě a k řetězu se přitloukaly železnýmiklíny.Kromě popsaného řetězu patřil k jizerskohorským saním ještě další hrubý řetěz. Tomuse říkalo „Unterwurf“ (volně přeloženo „spodní brzda“). Používal se v případech, kdy senaložené saně daly těžko ubrzdit, přičemž se jednoduše vhazoval pod sanice.Dle vzpomínek Herberta Augustina, jehož otec také dřevo svážel, vycházeli dřevaři sesaněmi, vážícími nezřídka kolem půl metráku, až dvakrát za den vysoko na úbočí Smrku.Tam naložili náklad a svezli ho na místo určení.Nebezpečnou dřinu vystřídala zábavaKrátce po příchodu dvacátého století se sváželo dřeva čím dál tím méně. Ale nebyl to zdalekakonec saní a sáňkování. Stále více se využívaly k zimní zábavě a ještě o pár let pozdějise jízda na saních stala i uznávaným zimním sportem.Sportovní sáňkování má kolébku v alpských zemích, přesněji ve švýcarském Klostersu.Není bez zajímavosti, že sáňkování neprovozovali alpští horalé, ale zámožní Angličané.Už roku 1883 se v Davosu konaly první mezinárodní závody v jízdě na saních. Meziúčastníky byli především Evropané – Švýcaři, Angličané, Norové, Švédové, Holanďanéa Němci. Přijeli ale i závodníci z Ameriky a dokonce až z Austrálie.Na rodinném výletu pod Černou Studnicí (30. léta)87