Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

kameny. O těch jsem tehdy přeci nemohl mít ani tušení. Tyhle věci kdysi ukázal MiloslavuNevrlému a ten o nich potom napsal ve své knize. V knize Tři iseriny se ptá, kde asi mohlyskončit, jeho otázka však dále zůstává nezodpovězena a tajemství trvá.Když mi Karel Lutz daroval hrstičku iserinů, taky mi neprozradil, že pocházejí z jehotajného a klopotného hledačství ve vodách Safírového potoka. To bylo jeho tajemství.Nějaké tajemství má asi každý z nás a je pochopitelné, že si je úzkostlivě střeží.Ve skrytu duše si přeci jen musím povzdechnout, jaká byla škoda, že jsem se při svénávštěvě Karla Lutze nestačil zeptat na jeho práci. Byl bych se už tenkrát dozvěděl, že dělálistonoše. Tehdy by na moji zvědavou otázku byla jednoduchá odpověď. Kdybych si ji všakdobře zapamatoval, zřejmě bych si hledače drahokamů ve druhém vydání Knihy o Jizer -ských horách, o němž tam je zmínka, že kdesi v horách roznáší poštu, dokázal spojit s jehojménem. Jenomže tím bych měl tajemství okolo něho rozluštěno moc brzy, a tak bychpřišel o další dobrodružné hledání i o tento příběh. A ještě pro pořádek – ty iseriny jsempozději nechal vybrousit a zdobí náhrdelník, který jsem dal udělat pro svou ženu k jejímuživotnímu výročí.Knihu Tři iseriny považuji za úžasné vyprávění o místech, která i já mám velice ráda od jakživa jsem je obdivoval. Jsem jí také vděčný za potvrzení toho, že Karel – nyní užsprávněji Karlheinz Lutz – je opravdu tím mužem, který mi po několik let tak zvláštnímzpůsobem zneklidňoval mysl.Našel jsem v ní i zmínku o tom, že byl dříve bednářským dělníkem v jabloneckémBrandlu. Kdyby to býval Miloslav Nevrlý napsal už ve své Knize o Jizerských horách,určitě bych se do tamějších končin vypravil, a to by v tom byl čert, abych se nedozvědělněco, co by mi pátrání po tajemném hledači usnadnilo…Strastiplnou cestu, kterou Karlheinz Lutz musel urazit za naplněním svých vysněnýchtužeb, popsal Miloslav Nevrlý ve svém vyprávění velice ohleduplně. Je pochopitelné, že hov předešlých letech musel skrývat pod pláštíkem anonymity. Když ji z něho nyní ve Třechiserinech mohl sejmout, učinil to slovy lidsky laskavými, dokonce i s jistou dávkou obdivuk jeho počínání. Dá se z nich poznat, proč si tohoto zvláštního člověka tak oblíbil.Přemýšlel jsem nad jeho domněnkou, že Karlheinz odešel do cizí země proto, že už dálenechtěl skrývat svou hledačskou vášeň před našimi úřady, když ty ho za ni neustálepronásledovaly, a přitom se ještě musel dívat, jak je smutné, když hynou lesy a krajina,kde nacházel tolik krásných zážitků. Trable, které provázely jeho život, mu asi nemohlavyvážit radost z úspěšných nálezů drahých kamenů ani potěšení z objevování a opravpomníčků při jeho toulkách Jizerskými horami.Neumím a ani nemám právo říkat k tomu víc. Přál bych mu, aby mu život v Německudal to, co mu k němu v Čechách scházelo.Ještě dodám, že o Karlheinz Lutzovi se píše také v knize Připomínky zašlých časů.Najdete v ní i jeho autentickou fotografii spolu s krátkou, leč výstižnou vzpomínkouMiloslava Nevrlého. Stačí si jen nalistovat kapitolu o Hennrichovu kříži. O pár stránek dále,v kapitole Porscheho smrt, popisuje Miloslav Nevrlý s trochou mírné sebekritiky ne -přesnost, kterou udělal při psaní své knihy, a jak se později přítel Karlheinz Lutz se svoupečlivou pozorností postaral o její opravu.Stejně by bylo zajímavé se dozvědět, jestli měl Karlheinz Lutz možnost přečíst si o soběa o svém počínání to, co o něm Miloslav Nevrlý napsal…114