Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Pískovna se rozkládala na místě, kde stará silnice naproti Hnojovému domu tvořilavelkou zatáčku. Pamatoval jsem si, že tu kdysi stával nápadný patrový dům, který zmizel ponovém přemostění Jizerky a narovnání silnice někdy počátkem šedesátých let minuléhostoletí. Odkryvem půdy vznikla pískovna, odkud se odebíral stavební materiál pro budo -vání panelových cest. Vyskytovaly se tam i velmi zajímavé geologické nálezy, což ovšemděti nezajímalo. Zato ty haldy písku, kamení a spousta kaluží byly pro děti eldorádem.Věděli jsme, že se tam dětem nemůže nic stát. Silnice ke Smědavě v šedesátých letech siceještě nebyla zavřená závorou a dalo se tudy jet do Hejnic, nicméně provoz byl tak zanedbatelný,že pro děti nepředstavoval nebezpečí. Auto tam projelo nejvýš párkrát za den.Do tajů dětských her dospělí nemohou proniknout. Každý kamínek má svůj význam,a zvlášť když jsou tak barevné jako ty v pískovně. Ten představuje jelena, ten peníz, jinýkouzelníka nebo bůhvíco. Takže jsme klidně mohli jít do lesa. Ochotná a milá „teta“ senabídla, že dá pozor i na naše děvčátka.Šli jsme tedy na borůvky, courali po lese a pozdě odpoledne jsme se vrátili k Hnojáku.Teta na náš pozdrav cosi nevlídně zavrčela a zmizela, děti se moc neukazovaly a divně sešklebily. Irenčiny tepláky se sušily, sama pobíhala bosá. Až po čase jsme se dozvěděli, co sepřihodilo. Děti si hrály, dětské fantazii se meze nekladou. A tak nejstarší kluk běžel do blátaa ostatní za ním. Honili se, skákali do kaluží, prostě dováděli. Pak kamsi přeskočili, jenžeIrena byla nejmenší, nedokročila a uvízla v bahně. Začala se nořit do bláta, gumové ho -linky už byly po okraj v bahně, Irena se nemohla hnout a dětem začalo být úzko. Rozběhlyse k domu a Irenu tam nechaly trčet uprostřed pískovny v blátivém krunýři. Nesměle řekly,co se přihodilo. Když teta viděla to nadělení, neváhala, vzala lopatu a pár prken a šlavydolovávat plačící Irenku. Prkna musela nastavovat, aby se k ní dostala, a lopatou začalavyprošťovat holínky s dítětem. Jak teta, tak holčina byly od bláta až za ušima, takže nebylodivu, že naše přivítání dopadlo dost odměřeně.V době naší nejvyšší aktivity jsme zakončovali rok takzvaným silvestrovským dramatem.Bývala to „díla“ kolektivní, ke kterým jsme si v půjčovně divadelních rekvizit shánělináležitou výbavu. Vymyslet námět bylo mým a Petrovým úkolem během celého roku.Některé opusy jsme předváděli sami sobě, protože diváci nebyli, všichni totiž museli hrát.Hrálo se v loveckých chatách, ale Indiánské drama a „operu“ Loupežníci jsme uvedliv premiéře, která byla zároveň derniérou, v Hnojovém domě.Indiánské drama bylo vskutku dramatické, neboť kdosi přinesl doutníky zvané viržínka,která kouřená jako dýmka míru působila jako bomba. Ani nádherná pernatá čelenkaSedícího býka (Petr), ani lehké mokasíny Vinnetoua (já), v nichž jsem šlápl na rezavýhřebík, který mi projel do chodidla, nedokázaly odvrátit zkázu. Zatímco jsem si lízal ránu,Sedící býk měl před sebou plastové umývadlo, do kterého odevzdával večeři i s vypitýmalkoholem. Všude obraz poražených indiánů, kteří padli, nikoliv kvůli odvetě za jejich vítězstvína Little Bighornu, ale vlastní vinou a vlivem ohnivé vody a viržínek.Ne tak dramaticky, zato velice vesele dopadlo drama Loupežníků. Na magnetofon jsemnahrál cosi, co se dalo kvalifikovat jako strašně falešná muzika, ke které loupežníci a jejichhejtman zpívali. Vlastně spíš měli zpívat. Také tam byl kankán, neboť loupežníci po úspěšnémlupu zavítají do nevěstince. Nevěstinec byl naplněn našimi spořádanými manželkami,které jako poběhlice tancovaly kankán. To nejhezčí na celé hře bylo, že se režie po desetiminutách zhroutila a začalo se, i když stále podle scénáře, improvizovat. Důvodem bylo, že149