Rocenka 2009 - Jizersko-ještědský horský spolek

Čím více jsem se blížil k rozhledně, která měla jaksi panensky doširoka daleka odhalitnové výhledy, tím víc mlha houstla. Přeháněl bych, kdybych řekl, že se dala krájet, ale byloto pravé mléko, ve kterém člověk vidí sotva na pár kroků. Spolu s houfem tápajících postavjsem pomalu dokráčel až k velkému srocení lidí, kteří už rozhlednu objevili a čekání, nežbude slavnostně otevřena, si zpříjemňovali u kiosků s klobáskami, bramboráčky nebolisejkorami a pivem. Žasl jsem, kolik se jich sem navzdory počasí a téměř úplné neviditelnostivypravilo. Slyšel jsem mluvit o pěti stech, ale v každém případě stačili sníst a vypítvšechno, co pro ně místní hasiči připravili.Nejvíc ovšem žasl muž, který rozhlednu postavil a nabídl veřejnosti. Počítal, jak sepřiznal, že mlha neodradí jen pár jeho přátel a známých. A zatím…Zatím jsem i já, jako jeden z tolika, mohl obdivovat novou rozhlednu jakoby opačně, to,co nabízí při pohledu dovnitř: krásné souznění kamene a dřeva, harmonii žuly a modřínu,dovednost kamenického řemesla, čitelnou z opracovaných žulových bloků, a um truhlářskýchrukou, které tvarovaly modřínové schody a zábradlí.Neboť nahoře na ochozu jsem mohl jen zvolat – vidím, že nic nevidím. Mlha byla dokonalá.Je to vskutku velký zážitek vystoupit na rozhlednu a nevidět nic.Dalo by se říct, že to bylo jak z udělání. Jako by počasí mělo smysl pro ironii. Den předotevřením jasno a den po otevření jakbysmet. Na rozdíl a na štěstí od jiných slavností, kterémůže počasí zmařit, to o rozhledně neplatí. Neviděl jsem dnes, uvidím jindy. Řím nebylpostaven za den, praví přísloví.František Hubař, muž, který té mlhavé soboty předával svou rozhlednu veřejnosti, jistavěl třináct let.Jako malý jezdíval s dědou na pole. Nejraději nahoru nad ves, kde se otvírá obzor doširého kraje. Tady máš před očima celý svět, říkával děda, který kus světa viděl, když jakovoják zažil boje na Piavě a odtud se po válce vracel domů pěšky. Díky dědovi si to místo zamilovala rád tu sníval a spřádal klukovské plány. Život pak s jeho sny a plány pořádně zamíchal.Uběhlo mnoho let a jednoho dne stál zase na starém milovaném místě, na jejich poli,kde mu děda otevřel svět. Dávno už věděl, že svět je neskonale větší, než jak ho vnímal dětskýmaočima. Ale přesto je to můj celý svět, pomyslel si vroucně. Přesně a čitelně ho rámovalakřivka obzoru, mohl ji obkroužit pohledem a pojmenovat místa v krajině, která sekolem dokola rozprostírala. Dychtivě obhlížel okrouhlý obraz rodného kraje a přál si býtvětší, vyšší, aby dohlédl ještě o kus dál za čáru obzoru… A v té chvíli myšlenka: Rozhledna!Co kdybych tu postavil rozhlednu? Je to přece můj pozemek, moje pole!Ta myšlenka ho probouzela celou noc. Šla s ním den za dnem. Nemohl se jí zbavit –a vlastně se jí ani zbavit nechtěl. Bláznovství? Dětinská fantazie? Plané snění? V paměti semu vynořil čísi výrok: Můžeš-li o něčem snít, můžeš to i uskutečnit.První, kdo uvěřil, že ten sen není bláhovost, byla jeho žena. Ve dvou se táhne lépe. Odté chvíle táhli svorně spolu. Věděli, že cesta nebude lehká ani krátká. Cíl byl jasný: krásná,ne-li nejkrásnější rozhledna! Ale nemohli tušit, co všechno je na cestě, která se protáhla nadlouhých třináct let, může zaskočit.Na třináct let se stala rozhledna spořitelnou, do níž Hubařovi vkládali peníze a svouvlastní práci. Polovina žulových kvádrů prošla jejich, tedy především jeho rukama.Opatřoval si je a vozil z bouraček v celém okolí. Čtyřicet kubíků modřínového dřeva narubalive vlastním lese. Našli se i lidé, a nebylo jich málo, ochotní nezištně pomoci.43