Martin Franc-Stanislav Holubec (eds.): Mladí, levice a rok 1968 - SOK

P¯edmluvadokonce vlivnou skupinku, do určité míry se distancující se od reformníchkomunistů.Toto zastírání, mlčení a zkreslování je ke škodě všech, kteří tehdy žili, a jejichfyzických a duchovních potomků, tvořících dnešní společnost. Kdo rozebereono emancipační úsilí členů i nečlenů KSČ, onu podporu socialismu? Kdorozebere antiautoritářské rysy čs. studentského hnutí, které čs. studenty spojovaly,alespoň částečně, s podobnými hnutími studentů v Polsku, Německu, Itáliia hlavně ve Francii? Kde je zhodnocení samosprávných prvků ve studentskémhnutí (například různé formy sebeorganizace typu ARS – Akademické radystudentské, nebo naopak SOS – Samostatná organizace studentská na Vysokéškole zemědělské v Praze)? Kde je srovnání čs. studentské samosprávy se samosprávouv průmyslu, tehdejšími radami pracujících? Byly tyto rady jen nástrojemodporu vůči sovětskému nátlaku a normalizaci? Jaký byl svár mezitechnokratickým a demokratickým (samosprávným) pojetím poměrů na pracovištích,v závodech, ve školách atd.?Jistě, vznikají odborné studie, květnový seminář a tento jeho sborník jsoutoho důkazem. Ale co se o tom píše a říká nejen při výročích, ale i ve školách,v médiích a na besedách? V rodinách, v církvích, ve skautu či Pionýru? Nebojsme byli tehdy všichni pomýleni, jak tvrdili normalizátoři? Asi už není třebadiskutovat. V oficiálních projevech vítězí absurdní výklad, že to byl jen bojo moc v KSČ a že sovětská intervence konečně přesvědčila zbloudilé lidi, kteříse začali osobně angažovat za socialismus, že (jakýkoliv) socialismus je jenslepá ulička.V dějinách politických procesů a jiných perzekucí 50. let zaujímají už odkonce 50. let přední místo dějiny samotných rehabilitací obětí. K dějinám let1968 – 1969 i k dějinám následné normalizace patří podle mne také dějinypostojů k onomu období konce 60. let, tedy postojů oficiálních, lidových, aletaké stanovisek Charty 77 i různých pohledů historiků a jiných odborníků, i poroce 1989.Při konferencích a kolokviích zaměření, jako měl tento seminář, sleduji vždy,jak se přednášející a také organizátoři dokážou vypořádat s některými bludy,které prostoupily veřejnost – na štěstí jen laickou, méně už odbornou.První nepřesností bývá výraz „pražské jaro“, který už na jaře 1968 k nelibostimnohých účastníků obrodného procesu užíval západní tisk. Je to ale podle mnenepřípustné metaforické zúžení. Jaro to bylo jistě československé, nejen pražské,vždyť liberalizace, svoboda slova další občanské svobody i pokusyo demokratizaci pronikly do každé vesnice, do každé rodiny. Ale hlavně, nebyloto žádné „jaro“, ani období od ledna 1968 od 21. srpna 1968.7speed sbornik.p65 75.5.2010, 11:25