Martin Franc-Stanislav Holubec (eds.): Mladí, levice a rok 1968 - SOK

MladÌ, levice a rok 196874Studenti na tuto radikalitu až na výjimky nenavázali. Pohřeb Jana Palachaa několik manifestací a demonstrací, které se po jeho smrti odehrály, sice přineslyzáplavu rezolucí a závazků k další činnosti, prakticky se však studentik žádné důraznější aktivitě za prosazení Palachových požadavků neodhodlali.Jakousi labutí písní studentského hnutí z doby pražského jara a tím také jednéstudentské generace pak byly Dny polednové politiky, které se odehrály v dubnu1969. Byly vyhlášeny na vysokých školách 14. dubna mezi 8 a 20 hodinou,jejich náplň byla velmi podobná jako u listopadové stávky – konaly se seminářea diskuse. Ovšem účast již byla výrazně menší a výsledek také: jestliže polistopadové stávce zbývala naděje, tak po dubnu 1969 již nebyla ani ta.Jedinou studentskou skupinou (byť studentskou jen zčásti), která ve většícha radikálních akcích pokračovala i po tomto datu, bylo Hnutí revoluční mládeže.Jeho akce však už měly spíše omezený dopad a ostatní studenty, tedy jejichnaprostou většinu, se jimi k další aktivitě již strhnout nepodařilo.Nad studentskými akcemi z let 1968 a 1969 se nám nabízí několik otázek.Jako hlavní především ta, zda největší z nich – listopadová okupační stávka –byla doopravdy skutečnou stávkou, tedy akcí, která usiluje o prosazení jasnýchpožadavků. Mnohem spíše se totiž zdá být jakousi manifestací, v nížstudenti (včetně velké části pedagogů) vyjádřili svoji vzájemnost a společnépřesvědčení, že situace ve státě je neuspokojivá a že je potřeba s ní něco udělat.Jejich manifest nalezl velký ohlas v široké veřejnosti (i přes embargo, kvůlikterému nemohly sdělovací prostředky o stávce informovat) a po delší odmlce,kdy se společnost postupně smiřovala se stále rostoucími trendyk normalizaci, veřejné mínění výrazně aktivizovala. Ovšem tím také úspěchystávky končí. Jako politický protest skončila stávka neúspěchem, což potvrdili vývoj v dalších měsících.Bylo by samozřejmě nereálné očekávat, že by sami studenti mohli zabránitnastupující normalizaci. Troufám si však tvrdit (jakkoliv bude taková úvahaspekulací), že pokud by studenti ve stávce zvolili jinou taktiku, mohl být jejídopad (či alespoň přínos pro budoucnost) podstatně větší. Tím že pouze neadresnědeklarovali obecné principy, nepřinutili jednotlivé politiky k tomu, abyse vůči jejich požadavkům jasně (a třeba negativně) vyhranili. Pokud by jejichpožadavky byly konkrétní a adresné, mohli dosáhnout minimálně toho, že byoni sami a především veřejnost dříve a jasněji poznali, nakolik jsou reformníkomunisté ještě na jejich straně a nakolik se již vydali vlastní cestou.Důvodů, proč většina studentů v letech 1968 a 1969 měla tendenci projevitspíše „smysl pro realitu“ než smysl pro radikalitu, bylo samozřejmě více. Naprvním místě stojí zcela nepochybně fakt, že se nacházeli ve vojensky okupospeedsbornik.p65 745.5.2010, 11:25