Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z ClairvauxAčkoliv řeholní pravidla již sama sebou směřují k vypěstování zdrženlivost bebšem, co smyslům nebezpečně lahodí, Bernard nejenže se nezalekl jejichstrohosti, nýbrž záměrně sobě zvyšoval jejich trýznivost. Cítil se k tomu puzensnahou po neustále větším duchovním pokroku a po svobodě ducha, což mu bylozdrojem nadpřirozené radosti a duchovní rozkoše. Domníval se totiž, že nikdy aničím nelze sdostatek potlačit vrozené nižší pudy lidské přirozenosti natolik,aby to prospělo úplné svobodě a nadvládě ducha nad tělem. Aby tedy tutoduševní nadvládu neztratil, ba spíše, aby ji upevnil a natrvalo ovládal, prototělesným potřebám lidské přirozenosti povoloval jen tu nejnutnější míru ukojení– jen tolik, kolik bylo tělu nevyhnutelně třeba kvůli styku s lidmi a k dobruprostředí, v němž žil.Ustavičná sebekázeň a zdrženlivost se mu stala zvykem a druhou přirozeností.Jeho pozornost a paměť se soustřďovala do nitra a byla zcela vnořena do Boha.Tak se stávalo, že očima neviděl, ušima neslyšel, při jídle chuť nerozeznával:zkrátka, když dlel sám se sebou, stěží co vnímal tělesnými smysly.Tak například po celý rok přebýval v noviciátní místnosti a když ji po roceopustil, nedovedl říci, zda dotyčná místnost měla strop klenutý či rovný. Nebopo dlouhou dobu chodíval do klášterního chrámu k bohoslužbám a přece sinevšiml počtu oken a domníval se, že je tam pouze jedno okno, ačkolivchrámové stěny měly okna tři. Tak značná byla ukázněnost jeho pohledu, sekterou potlačoval zvědavost, že ho již věci kolkolem nedovedly zaměstnat.Když se mu leckdy přihodilo, že si něco musel prohlížet, jak jsme podotkli, jehopaměť byla upoutána duchovními úvahami, takže si ukazovanou věc dost jasněneuvědomoval. Bez součinnosti paměti totiž smyslové vjemy zůstávajínepatrné.Kapitola V.O Bernardových vzácných vlastnostech a podobě.17.Milost doplňovala přirozenost, takže bylo patrno, že se na Bernardovi vyplnilaslova Písma: „Byl jsem jako jinoch pěkně vyvinutý a došel jsem duše krásné.Jsa dobrý, přišel jsem do těla neposkvrněného.“ A bylo tomu skutečně tak.Neboť za součinnosti milosti Boží vypěstoval svým odříkavým životem ve svébdělé duši trvalou schopnost o všem soudit a schopnost jednat ve světlenadřirozeném, duchovním a podle vůle Boží. V tomto ohledu obdržel Bernardduši vskutku krásnou, bdělou a vnímavou pro věci nadpřirozené, prahnoucíraději po tom, co se příčí lidské přirozenosti, mající rozkošné zalíbení vhodnotách a snahách duchovních, toužící po živém a vroucím spojení s Bohem,jemuž se ochotně poddává a slouží. A jako měl krásnou duši, tak měl i krásnétělo, nižádnou neřestí poskvrněné, jež bylo velmi povolným a způsobilýmnástrojem služby ducha i nástrojem ke službě Boží.Svým půvabným zjevem, roztomilou povahou, duševní bystrostí a nadáním,příjemnou mluvou upoutával všechny, kdo jej poznali. Avšak přesto vyzařovalajeho tvář spíše půvab krásy duševní než tělesné. Z jeho blankytných očí sálalotajmené kouzlo andělské čistoty a holubičí prostoty. Přitažlivost jeho osobnostispočívala v tom, ž ejho spanilá duše, naplněná vůní čistoty úmyslu a přehojných14