Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxpředpovídal tajemný sen uvedený v první kapitole.Hned na počátku svého obrácení zasvětil tedy prvotiny svého mládí obrozenémumnišskému řádu cisterciáckému, který se navrátil k původní prostotě a čistotěducha nejstarší řehole, a mezi tichými klášterními zdmi se zcela věnoval jenspáse své a bratří. Bohužel, netrvalo dlouho a Bernard upadl do nemoci, kteráho značnou dobu odlučovala od společného styku s duchovní rodinou. Muselbydlet a léčit se v chatě mimo klášter, kde byl nucen se stýkat se světskýmilidmi, kteří se tam k němu hrnuli s prosbou o pomoc. Jakmile se poněkudponěkud zotavil, často a ochotně jim vycházel vstříc a vydával se hlásat slovoBoží. Svůz zamilovaný klášter však opouštěl načas jen z poslušnosti, když jehospolupráci nutně vyžadovaly ohrožené zájmy a potřeby svaté Církve. ZáležitostiBoží kladl vždycky na nejpřednější místo a kamkoliv zavítal, všude hlásal slovoBoží a neúnavně hájil jeho práva. Jaký div, že vzbudil u lidí všeobecnoupozornost, a církevní představení se netajili úmyslem, že hodlají používattohoto užitečného údu v těžkých dobách k prospěchu celé Církve.Od toho času vzrůstal věhlas Bernardův, jehož obdivuhodná, Církvi i národůmprospěšná, působnost vyvěrala z Božího omilostnění, kterého prospěšněpoužíval. Byla to především jeho podmanivá a moudrá výmluvnost, darproroctví, svatost života, kterou uzdravoval nemoci všeho druhu. Všechny tytomimořádné zjevy i Bernardovu činnost jeho životopisci bedlivě zaznamenávali.Rovněž rodné bratry a rodné duchovní syny našeho blaženého opata ohromilajeho divotvorná moc, které byli svědky nebo se o ní doslechli.Ale nejednalipodle zvyku tělesně smýšlejících lidí a nevychvalovali ho, nýbrž spíše sestrachovali o jeho duchovní život, aby se totiž mladistvého a nezkušeného srdcenezmocnila zhoubná samolibost. V této starostlivosti snad nejvíce všechnypředčil jeho strýc Galdrich a prvorozený bratr Quido, kteří si oba Bernardadobírali jako dva bodavé ostny seslané Bohem, aby se snad nenadýmal proobdrženou divotvornou moc. Však si neodpustili ani nejšpičatější narážky, kterézraňovaly jemnocitné Bernardovo srdce, zlehčovali jeho dobré úmysly a činy,nad všemi jeho zázraky se blahosklonně usmívali, ale skromný Bernard mlčel.Když tomu nebylo konce a neustále ho častovali uštěpačnými poznámkami, tucitlivému a mlčenlivému Bernardovi často vytryskly i slzy do očí.Pozdější Langresský biskup Bohumír, světcův bratranec, druh obrácený anejvěrnější i nerozlučný průvodce jeho apoštolských cest, tvrdil, že i bratrQuido byl svědkem prvního zázraku, který učinil zbožný opat. Bylo to kolem r.1122. Procházeli právě městečkem Chateau-Landon v kraji senském. Tam sesetkali s jakýmsi jinochem, jenž měl nohu ochromenou bolestným hnisánímpíštěle, a velmi naléhavě prosil našeho otce Bernarda, aby ho dotekem uzdravila požehnal chromou nohu. Dojat tak velikou důvěrou, požehnal Bernardnemocnou nohu a vzdálil se. Brzy nato chodil jinoch zdráv. Když pak se poněkolika dnech opět vraceli městečkem, mohli zjistit, že jinoch měl již nohuzcela zdravou a zacelenou bez nejmenších známek hnisání. Samozřejmě, bratrblahoslaveného opata se nedal nijak přesvědčit ani tímto očividným zázrakem aneodpustil si, aby mu nevyčítal alespoň opovážlivost, že si totiž dovolildotknout se cizího člověka. Zajisté tak činil jen z velké lásky a z péče oBernardovu duši.Jiný, a v časovém pořadí pravděpodobně první, zázrak Bernardův se udál v26