Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxje tedy všechno doslova a do písmene duchovní, všechno v ní vychází z Duchasvatého. U kořene této politiky, této vítězné dialektiky, je mystika, vůbec nicjiného než mystika.Kde je tedy východisko duchovních aspirací tohoto člověka, kterého nám dosudvšechno ukazovalo jedině jako zapojeného činnosti? Řekneme to přímo: kořenbernardovské duchovnosti je ve vzácné citovosti, tak svěží a tryskající, že násuchvacuje. Je třeba číst tolik dojemný text, který náš světec věnoval svémuzesnulému bratru, abychom pochopili, jaké bohatství něžnosti bylo v srdci tohotovelikého zápasníka. Je třeba slyšet, v jaké tónině mluví zakladatel přísnéhokláštera ke svým mnichům, abychom pochopili sílu této lásky, která se obrací ne klidské přirozenosti, ale přímo k duši.Nemůžeme popřít, že duchovní metoda svatého Bernarda spočívá na tvrdé askezi,a to tak hrozné, že byl nucen částečně ustoupit, a že mu představení nařídili vejménu poslušnosti, aby pečoval o svůj žaludek. K tomu, abychom vystoupili zčlověka tělesného k člověku rozumnému a pak k člověku duchovnímu - podlestupnice, kterou stanovil - považoval tvrdé prostředky za nezbytné. V tom všaknaprosto nespočívá podstata věci. Pro něho jako pro všechny veliké mystiky jeaskeze jen prostředkem: cílem je láska. Výkřiky, které vysílá k této lásce, ježpřevyšuje všechny druhy lásky, patří k nejkrásnějším ve francouské mystice. "MůjBože, má lásko, jak jen Ty mne miluješ! Ó, nesrovnatelná, prudká, ohnivá,bouřlivá lásko, která nedovoluješ myslet na nic jiného než na Tebe! Lásko, kterápohrdáš vším ostatním! Opovrhuješ vším a dostačuješ si!". Právě tato láska, anic jiného, ho vede v jeho činnosti. Ona ho inspiruje, když bezprostřednírozumovou intuicí řeší problémy, nad nimiž metafyzikové dlouho mořili svůjdůvtip. „Bůh je jen tehdy plně poznáván", praví, "když je plně milován." Azopakujme, že dávno před Pascalem zvolal: "Nikdo Tě nemůže, můj Bože, hledat,jestliže Tě už napřed nenašel!". Právě tato láska se u něho stává vůlí po celýjeho život: "takové ztotožnění ve vůli zasnubuje se Slovem duši, která ho miluje."Tak je nejmenší z jeho činů vykonán jakoby pod pohledem Ducha svatého, tak inejmenší z jeho knih je psána jakoby pod diktátem Božím.U kořene této zvláštní zbožnosti, jíž je jeho dílo proniknuto, pobožnosti keKristovu lidství, je vroucnost. Jasnodolský učitel radí člověku, poněvadž ví, že jeslabý, aby upíral svůj zrak spíše na Syna než na Otce. Věnovat Kristu lásku, kterápochází ještě z našeho těla, z našeho srdce, znamená vystoupit na první stupeňduchovního žebříku. Popravdě řečeno, Bernard není vynálezcem této zbožnosti,která náleží téměř celému středověku, a která tvoří jeho originalitu, přihlížíme-like křesíanským stoletím, jež jí předcházela. Již Jan Fécampský a svatý Anselmvytyčili dobře tuto cestu - a kolik Bernardových současníků bychom mohli uvést,kteří rozmnožují výrazy této lásky ke Kristu-člověku! Svatý Bernard vnáší však dotéto zbožnosti nesrovnatelný prvek, se kterým se opět setkáváme u jeho žáků apřátel, na příklad u Viléma od sv. Teodorika: a to pohnutí, vzrušení, něžnost, ježse nepodobají ničemu, co bylo známo před ním. Na lidství Ježíšově se přidržujetoho, co bezprostředněji hýbe ctnostmi a city, radostmi a bolestmi. Bůh jako Dítěa Bůh zmučený ho dojímají stejně. Už nejde o to vidět v Kristu pouzepodivuhodný, ale vzdálený vzor, který v něm viděli ještě sto let před ním: Slovo sevskutku stalo tělem a každému člověku se stalo přítelem.Nebylo by ostatně nic nesprávnějšího než považovat toto mystické pojetí za nějaký69