Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxřeholi. Život tam byl náročný: ani maso ani ryby, od poloviny září do Velikonocse jedlo jen jednou za den, obyčejný slamník, těžká tělesná práce a žádnévytápění.Bernarda upoutala právě tato náročnost, o níž se dostala pověst až k němu.Vstoupil rovnou do tohoto strohého způsobu života. A opat Štěpán Harding nebylz těch, kteří smlouvají se zákonem! Dva roky nato je už mladý muž uznán zamistra. Když hrabě z Troyes chce ve své Champagni založit klášter, je k tomutodílu vybrán Bernard. Není mu ještě ani dvacet pět let, když odchází s hloučkemmužů. Jeho dílem je Clairvaux (Jasné údolí).Pokračuje a zdokonaluje dílo započaté v Cisterciu, které se bude pozdějičastopodřizovat bílému hábitu svého bývalého syna a systematizuje toto reformátorskézaměření. Chatou Caritatis ("Listinou lásky") z roku 1118 upevňuje charaktertohoto hnutí. Nová větev vypučela ze starého benediktinského kmene.Není na tom nic zvláště nového. Toto ustavičné obrozování, které umožňovaloCírkvi, aby omládla, aby znovu oživila svou horlivost, je jedním z rysů středověku.Tou měrou, jak lidská přirozenost strhává po svahu pohodlí nějaký náboženskýřáď dolů, vyvstává z největších hlubin křesťanského vědomí nové úsilí o zbožnosta nasazení. Cluny hrálo tuto úlohu, potom upadlo, jsouc strženo mocnoupřitažlivostí, kterou působil feudální svět na toho, kdo se mu přiblížil,přitažlivostí zcela podobnou oné, jíž dnes před našimi zraky působí kapitalismus asvět peněz. V následujícím století to budou žebravé řády, které oživí tentoplamen. Dvanácté století má být vpravdě nazýváno stoletím Bernardovým,mnohem oprávněněji než je století sedmnácté nazýváno stoletím Krále-jSlunce,Ludvíka XIV.Přitažlivost, kterou Bernard působil na duše své doby, má v sobě něco zázračného."Stal se", praví jeden z jeho životopisců, "postrachem matek a manželek". Přátelése strachovali, když ho viděli, jak přistupuje k jejich blízkým. Když mluví v Saint-Quentinu, vzbudí třicet řeholních povolání. Když navštíví pařížské studenty,jedenadvacet jich najednou opustí La Montagne Sainte Genevieve kvůli"Pelyňkovému Údolí", kam je volá jasnodolský zvon. Při jeho smrti bylo jehoopatství útočištěm sedmiset mnichů a dalo vznik více než šedesáti klášterům.A to je první, základní pohled na svatého Bernarda. Je mnichem, je předevšímmnichem, opovrhuje hodnostmi, chce zůstat po celý svůj život jen jasnodolskýmopatem. Ale právě zde se jeví jeden z paradoxů tohoto života. Neboť kolik časucelkem stráví tento rozjímavý duch ve svém klášteře? Vidíme ho více harcovat poEvropě než meditovat ve své chórové lavici. Více ho slyšíme kázat, přesvědčovat,vyvracet bludy, bojovat - než mlčet! V jeho době není člověka, který by svůj živottak podivuhodně naplnil.Nejde zde o to, abychom shrnuli tento činný život svatého Bernarda. Hutnékapitoly klasické knihy Vacandardovy zachycují na každé stránce vzpomínku naněkterý čin, často na některé důležité jednání. Vidíme Bernarda bojujícího protifrancouzskému králi, jehož politika zasahuje do práv Církve. Tu ho vidíme, jak sevrhá do strašného spletence rozkolu, ani ne tak proto, aby podporoval InnocenceII. proti Anakletovi II, jako spíše proto, aby chránil jednotu Církve, "suknicenesešívané". Vidíme ho, jak rozhoduje ve sporu mezi italskými městy a jakusmiřuje Hohenštaufy s císařem. Má hlavní slovo na koncilech. Odporujevladařům. Radí papežům. A historie o něm uchovává veliký obraz malého bílého67