Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxčástečně potvrdit ti, kteří čítávají jeho spisy, ale ještě mnohem více ti, kteříčastěji osobně naslouchávali jeho promluvám.Jeho útlému tělu svěřil mohutný a dosti jasný hlas ten, jenž ho předurčil již vlůně matky k poslání kazatelskému. Kdykoliv se mu naskytla vhodnápříležitost, konal promluvy k osobám rozmanitých stavů i povolání a vzdělávalje v pravdách víry a v náboženském životě. Přizpůsoboval se jejich chápavosti,povahám a zaměstnání, takže jeho nauka byla přiměřená širokým vrstvámposluchačů.K venkovskému lidu například mluvíval tak prostě, jako by od malička žil jen navenkově při zemědělské práci. S podobnou srdečností promlouval s kterýmkolivčlověkem ostatních stavů a povolání, jako by se zcela zajímal jen o jejich zájmya zaměstnání. Vzdělancům zdál se velmi učeným, prostým a nevzdělaným lidempřipadal, jakoby by byl jeden z nich, muže v duchovním životě osvědčenéupoutával vysokým stupněm mravní dokonalosti a moudrosti. Všem těm sedovedl tak dokonale přizpůsobit, aby jen co možná všechny získal Kristu Pánu.Tím se dá vysvětlit, že když přišel kázat porýnským národům, naslouchaly mucelé zástupy s obdivuhodným nadšením a zájmem, ačkoliv bylo zcela zřejmé, žejeho latinské mluvě nejsou s to porozumět tyto zástupy lidu, latinského jazykaneznalého. Přesto však je Bernardovo kázání nadchlo ke zbožnosti mnohemmohutněji, než když potom jeho řeč překládal do jejich mateřštiny kterýkolivnejdovednější tlumočník. Bernardova slova totiž roznítila jejich srdceneporovnatelně mohutnější silou tajemné milosti, která sálala z jeho osobnosti.Očividným dokladem této skutečnosti bylo jejich veřejné kající vyznáváníhříchů a proudy zkroušených slz.Je zřejmé, že všemohoucí Bůh udělil Bernardovi značnou míru nadpřirozenýchdarů, jichž použil k sebeposvěcení, slávě Boží, pro dobro Církve a k blahubližních. Ačkoliv si vřele přál neustále žít v pokorném opovržení v doměBožím jako prostý mnich, přece přinášel mnohem více užitku než mnoho jinýchvysokých hodnostářů a zpod nádoby své skrytosti v klášterní poníženostizaplavil svatou Církev mnohem jasnějším proudem světla než četní z těch, kteřístáli jako svíce na svícnech vysokých církevních nebo státních úřadů.Kdykoliv ho ze zamilované klášterní samoty vypudila do světa nějaká naléhavápotřeba, aby totiž zamezil rozkolu, svárům, nepokojům, roztržkám, utiskování,bludařským a nekřesťanským náporům, anebo aby prospěl duchovnímu vzděláníčetných žadatelů, tu "zasíval při všech vodách", horlivě totiž hlásaje slovo Božízástupům i jednotlivcům. Této blahodárné apoštolské činnosti se všakpravidelně ujímal jen na výslovný příkaz papežův a na pokyn biskupůpříslušných diecézí, kterých si ze všech kněží nanejvýš vážil, neboť si bylvědom vysoké cti, která náleží služebníkům Kristovým. K tomu již od dětstvíměl vrozenou ostýchavost, která ho doprovázela až do posledního okamžikuživota. Proto se často stávalo, že ačkoliv byl věhlasným mistrem v kázání slovaBožího, přece se - podle vlastního ujištění - neosmělil řečnit ani předsebemenším shromážděním, aniž by před tím nepociťoval rozpaky a bázeň.Rozhodně mu bylo mnohem milejší veřejně nepromlouvat. Jen poslušností kpředstaveným nebo pobízen ostnem vlastního jemného vědomí odpovědnosti bylk tomu doháněn, aby veřejně kázal se spasitelnou bázní a s bratrskou láskou.32