Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxběžel: Méně jsem důvěřoval svému vlastnímu úsudku než cizímu. Kdykoliv semne ukřivdilo, nemstil jsem se vinníkovi. Nikdy jsem nechtěl nikoho pohněvat, astalo-li se tak přece jen někdy, uklidnil jsem ho, seč jsem mohl."Hle, jak stručně a jak znamenitě Služebník Boží usiloval vštípit do srdcí učedníkůpokoru, trpělivost a lásku tím, že je předkládá k následování nikoliv jen pouhýmslovem a jazykem, nýbrž spíše skutkem a v pravdě.Kdo by si přál blíže poznat druh jeho churavosti, tomu poslouží dopis, napsanýopatovi Dobrého Údolí, v němž mezi jiným hovoří takto: "Spánek ode mneodstoupil, aby bolest nepovolila ani při osvěžujícím požitku spaní. Zesláblostžaludku je vlastně všechno, čím trpím. Částokrát mezi dnem i v noci vyžaduježaludek posilnění alespoň docela skrovným hltem jakéhokoliv tekutého nápoje,jelikož každou poněkud hustější stravu neúprosně zvrátí. Ale i ta trocha, kterou jes to přijmout, se neobejde bez palčivých bolestí; kdyby však zůstal zcela lačný, jeobava ještě z větších bolestí. Nejútrpnější muka mi působí, jestliže někdy pojím odrobátko více.Chodidla a stehna naběhla jako u vodnatelných lidí. Ale při tom všem - aby nicnezůstalo neznámo příteli starostlivému o zdravotní stav přítele - podle vnitřníhočlověka (jako beze smyslu to pravím) je duch stále pohotový i v nemocném těle.Proste Spasitele, jenž si nepřeje smrti hříšníka, aby již neoddaloval můj brzkýodchod, nýbrž spíše, aby jej uspíšil. Nezapomínejte krýt mou patu, prostouzásluh, štítem oltářních obětí a modliteb, aby pekelný úskočník neměl možnosti,kam by zakousl tesák a zasadil smrtelnou ránu. V takovém stavu se nalézaje,osobně jsem napsal tento list, abyste ze známého rukopisu seznal moje postavení."Z obsahu tohoto listu vnímavý čtenář dovede alespoň částečně poznat tuto svatoubytost. Jak vznešený byl při úplném tělesném zhroucení Bernardův klid, jaký jas vjeho duši, jaká líbeznost srdce a jak hluboký měl kořen pokory na výšinách svénaděje.Za těchto okolností se lze vžít do duševních stavů jeho synů podle jejichpobledlých tváří, tlumeného vzlykání, častých vzdechů a stísněně zamyšlenýchpohledů. Žádný div, když dosud sice ještě měli ve svém náručí tak drahocenný amilovaný poklad, ale přesto již nebylo naděje jej uchovat, ani možnosti současně sním odejít.Ostatně nebylo jim vůbec zapotřebí truchlit nad Bernardem, jenž, v blažené nadějizván do radostí svého Pána, je měl obdržet již v nejbližší době. Zato mnohemvíce museli truchlit sami nad sebou, když bez Bernarda k dalšímu žití měli nechuť,a ze smrti nadto i hrůzu. Právě v tom tkvěl trudný úděl nastávajícího rozloučení,že po neobyčejně pronikavém světle počínali se tím více děsit temnot, které jeměly obestřít po jeho odchodu na věčnost.Proto před Otcovým odchodem ze světa přistoupili k němu synové, které zplodilKristu skrze evangelium, úpěnlivými prosbami dojímali k slzám jeho srdce láskoupřeplněné a asi takto promlouvali: "Zdalipak, otče, nemáš soustrast s našírodinou? Zdalipak nemáš slitování nad námi, které jsi tak něžnou láskou kojilmateřským mlékem a zahříval otcovskou útěchou?" (srov. l.Kor. 3,2).A tu s plačícími se dal též on do pláče a pozvednuv své holubičí oči k nebi, přiBohu je ujisťoval, že je tísněn ze dvou stran a že neví, co "by si měl vyvolit(srov. Flp. 1,22), ale že všechno přenechává vůli dobrotivé Boží prozřetelnostiNeboť jednak ho zde ho zdržovala otcovská láska, aby vyhověl prosbám svých63