Životopis Bernarda z Clairvaux - Cisterciácký klášter Vyšší Brod

Životopis svatého Bernarda z Clairvauxmnicha na svatém kopci Vézelay vyzývajícího ke křížové výpravě davy, nadšené aaž k vytržení.Jak se to všechno srovnává s kontemplací? Bylo by omylem si myslet, že se toneshoduje. V Bernardovi nejsou dvě části - člověk rozjímavý a člověk činu. Je tojen jeden a týž Bernard, naprosto týž. Neukázal ve svém komentáři o Martě aMarii, že činnost může být formou kontemplace, a že kontemplace může poskytovatpotravu činnosti a oživovat ji?Tím Bernard vskutku ztělesnil středověk. Protože má tato doba ráz nadpřirozený,zdá se lidem přirozené se tázat na Bernardův náhled, ano i na jeho rozkaz, voborech, které dnes příslušejí určité odbornosti: v politice, v diplomacii, ano i vhospodářství (známe jeho podivuhodné instrukce o tom, jak využít půdy kolemCistercia). Je to pravý středověk, který před Filipem Sličným a jeho napodobitelipodroboval veškerou lidskou činnost prvenství ducha, a jemuž se zdálo naprostopřirozeným se tázat na radu u prostého mnicha, ne sice jako člověkakontemplativního a duchovního, ale jako mystika a světce.Proto vůbec nepřekvapuje ten hluboký vtisk, kterým svatý Bernard poznamenalživé tělo své doby. Jeho činnost je tak mnohotvárná a univerzální, že se s nísetkáváme na všech křižovatkách jeho doby. Ve sporu, který začal mezi knížaty amocí duchovní, se zastával svobody Církve se suverénní samozřejmostí.Biskupům dovedl do očí říci, jací skutečně jsou, odsoudit výstřednost jejichpřepychuj. A hle, na jeho slovo Suger, opat velmi bohatého kláštera SvatéhoDiviše, opouští své kočáry a dvořany, a nastupuje cestu chudoby. Bernard seodvažuje jít ještě dále, neboť jedna z jeho posledních prací není ničím jiným nežpřipomínkou, v níž vysvětluje papeži Evženu III. (jednomu ze svých bývalýchmnichů), jak on chápe papežství, a neděje se to bez přísnosti. V rozsáhlé činnostisvatého Bernarda je nápadné, že to, co je třeba nazývat politikou, vychází vždypřímo ze záměru duchovního a z ničeho jiného. Nevidíme ho nikde oddávat sepřílišným starostem o zájmy časné.Pozorujme ho, jak káže křížovou výpravu. Víme nyní (především po vydáníkrásných prací M. René Grousseta), že na pozadí těchto výprav byly plányprozíravé, často vznešené, někdy méně čisté, z nichž některé vycházely odpapežství. Nic takového není u Bernarda. Pro něho byla křížová výpravaspolečným projevem celého křesťanstva. Je to svědectví dané Společenstvímsvatých. Je to prostředek, jak ztotožnit Evropu a křesťanstvo v jedné veliké akci.To je idea podstatou středověká, kterou znovu připomene Jana z Arku ve svémslavném Listu Bedfordovi, když řekne Angličanům, aby přestali s bratrovražednouválkou, s tou rozkladnou válkou mezi křesťany, aby se s ní a s Francouzi dali dospolečného velikého díla, totiž dobýt znovu Boží hrob.Stejně je tomu ve velkých intelektuálních bojích, do kterých se Bernard zapojil.Vrhá se do nich ze záliby v diskuzi? K takovým hrátkám má jen opovržení. Je toz nenávisti, když poráží tak drtivě Abelarda a nechává ho odsoudit? Když se tentostarý, poražený zápasník uteče do stínu Cluny, Bernard požádá Petra Ctihodného,aby je usmířil. Neobětuje více démonu rozumu než démonu politiky. Viděl všaksprávné v Abelardovi jistý druh racionalisty - v době, která ještě nezná tentotermín, jemuž zde dáváme širší význam - jehož verbalismus, snaha o originalituza každou cenu a jehož metody myšlení vyústily ve směšování oblasti víry s oblastírozumu, oblasti filosofie s oblastí božské moudrosti. V činnosti svatého Bernarda68