<strong>Životopis</strong> svatého <strong>Bernarda</strong> z <strong>Clairvaux</strong>druh romantismu. Jestliže je něco ve svatém Bernardovi patetického, napříkladkdyž mluví o tragédii Vtělení v nevýslovném lůně Trojice, vidíme, ze které oblastia roviny pochází jeho zanícení. Ví, že tato zbožnost má své meze. "Ačkoliv jedarem Ducha svatého", praví, "nazvu ji tělesnou, jestliže ji srovnáme s citem,který nám dává okusit ani ne tak Slovo učiněné tělem, jako spíše Slovo jakomoudrost, Slovo jakožto spravedlnost, Slovo jakožto pravdu, Slovo jakožtosvatost, milosrdenství a ctnost..." Totéž bychom řekli o jeho zbožnosti k PanněMarii, jejímž byl uchvacujícím pěvcem. Rozsáhlý proud, který tato zbožnostvymezila ve francouzském mysticismu, plyne z něho - kdyby ne proto, že jej úplněvytvořil, pak jistě proto, že jej proslavil svým slovem a svou vírou. "Veškeráchvála Matky patří Synu", praví Bernard a chápe (jako později sv. LudvíkGrignion z Monfortu) Pannu Marii jako nejdokonalejší prostřednici mezi člověkema Bohočlověkem. V této věci se vliv svatého <strong>Bernarda</strong> zapsal ještě viditelněji nežv jiných případech: je obdivován na portálech, našich katedrál, které činípůvabnými. Je jej slyšet ještě dnes ze rtů křesťanů, pokaždé když se modlíZdrávas, za jehož používání v modlitbě vděčíme pravděpodobně jemu (alespoň vjeho první části) a určitě mu vděčíme za modlitbu „Nezapomeň, ó nejdobrotivějšíPanno Maria". Ale i zde, jaká to podivuhodná skromnost ve zbožnosti, jakázdrženlivost v kultu, který přivádí k nenucené zbožnosti!Právě touto dokonalou rovnováhou mezi velikou zdrženlivostí a rozechvívajícímzanícením probleskuje nejlépe génius sv. <strong>Bernarda</strong>, muže moudrého moudrostínejvyšší. Neboť není třeba o tom pochybovat, že sv.Bernard znal nejenom z teorie,ale i z osobní zkušenosti nevýslovnou Boží přítomnost. Mluví o mystickém spojenís největší jasností, pokud vůbec lze o něm slovy vydat výstižné svědectví. "Řídkéjsou hodiny a krátké jsou okamžiky, kdy se spojení uskutečňuje: Ó, kdyby jen mělotrvání!" Popisuje Jeho nezachytitelnou skutečnost, dokonale si uvědomuje, jakovšichni velcí mystikové, základní nemožnost vyjádřit slovy to, co rozumem vůbecnepojmeme." V každém oddílu, v němž pojednává o těchto mystických milostech,se zračí skromnost, pokora, která patří světcům. Snaží se vyložit spojení s Bohemv rovině mravní, popisuje ji jako přechod k vyššímu stupni bytí - a nic víc. Tétoveliké pravdě, že mystik - v protikladu k legendě - se neliší od opravdovéhokřesťana,nedal nikdo lépe vyniknout než svatý Bernard. Odtud jeho vyrovnanost,umírněnost a jasnost.Jestliže bláznovství kříže zřídka působí, aby francozští mystikové ztratili hlavu,nemate naprosto v žádném případě úsudek tohoto Burgunďana. Svatý Bernard tořekl pěkně: "Nesluší se, aby Snoubenka Slova byla hloupá!" Všichni mystikové seovšem této rady nedrželi. Jiný, neméně charakteristický rys byl vyzdvižennejvětším současným komentátorem svatého <strong>Bernarda</strong>, P. Štěpánem Gilsonem.Praví: "Jeho mystika je čistě vnitřní a psychologická. Má v sobě něco klasickéhove francouzském smyslu slova. Psychologický rozbor naší vnitřní bídy, znalostnás samých", tvoří její základy. Žasneme potom, co jsme spatřili vevzdáleném pokračování jasnodolského opata, nad maskou Pascalovou.Bernard z <strong>Clairvaux</strong> zemřel 20.srpna 1153. Sotvaže zemřel, dožadoval se hlaskřesťanského lidu jeho svatořečení. Církev je dvacet let na to uskutečnila. Vilémod sv. Teodorika, který býval jeho přítelem, se stal i jeho životopiscem. A hnedvzápětí povstalo celé duchovní potomstvo: Aelred, opat z Rievaulx, autorpůvabného spisu "Dvanáctiletý Ježíš", Guerric z Igny, Gilbert z Hoyllandu, Alan z70
<strong>Životopis</strong> svatého <strong>Bernarda</strong> z <strong>Clairvaux</strong>Lille a dále celá řada cisterciaček, mezi nimiž vyniká Beatrice z Tirlemontu a dvěveliké světice XIII.století: Mechtilda z Hackebornu a Gertruda. Jeho vliv bylrozsáhlý. Mnoho z jeho myšlenek přejde do proudu františkánského. Křesťanskégenerace až do našich dnů se od něho učily modlit ke Kristu-člověku.Následování Krista by snad nebylo napsáno, kdyby nežil svatý Bernard. A kdyžDante hledá v ráji průvodce, který by ho přivedl k Marii, nenajde lepšího nadtoho, který chtěl být rytířem Panny.A toto poslední slovo je posledním črtem na naší skice. Svatý Bernard, dokonalýpředstavitel středověku, je v podstatě rytířem. Ideál, kterému slouží, je úzce spjats ideálem rytířství a jestliže chceme pochopit výsostné záměry, ke kterým spělstředověk, musíme se na něj dívat právě z tohoto hlediska. Zdá se, že svatýBernard hrál hlavní úlohu při zakládání řádu templářů, toho řádu, který chtěl dátdo služeb nejduchovnějších záležitostí vojenské ctnosti a s nimi úzce spojenoumnišskou kázeň. V pojednání, které věnoval tomuto "Vojsku Božímu", vymezil seskvělou výmluvnostmi cíle křesťanského rytířství; a tím utvrdil ne křesťanstvíodmužštělé, ale mužné, totiž naukou o síle, která vylučuje násilí. Současnícipřičítali této části jeho díla důležitost, pro kterou dnes nemáme dostatečnéhopochopení: ve službách křesťanské všeobecnosti bylo toto vojsko vtělením řádu aspravedlnosti. Málo na tom záleží, čím se pak stalo pro lidskou slabost. Nenípřece bez významu, že to byl král Filip Sličný, který rozbil templářský řád a kterýusiloval o rozložení křesťanské jednoty, ohlašujíc tím nástup moderníchnacionalizmů. Ideál, ztělesněný Bernardem z <strong>Clairvaux</strong>, neměl zaniknout. Zrodilse opět o tři století později ve své nejvznešenější podobě, jakou kdo kdy spatřil: vJaně z Arku.71