Sul Campo Del Mare - Vilenica

V2-2010.PM52456/13/100, 12:14 PMJáchym TopolKlasická válečná mezivrstva, povídá mi Kagan a ukazuje do jámy. Židé.Za války nad námi bylo ghetto, Němci ho totálně vybili a vypálili. Nikdo oněm neví.Zase míří baterkou na stoleček. Kupka věcí. Zrezivělé, pokroucenékousky kovu. Jo, přesně takovéhle věci jsme z terezínského podzemí lovilipro Leba. Zprohýbané sichrhajcky, sponka, malý lesklý kousek, možnázploštělá kulka. A ještě něco.Zuby!, klepne Kagan do stolu. Venkovani nahnaní do ghetta neměli zubynijak vyspravené, inteligenti se ale bez nějaké té plomby, či dokonce semtam protézy neobešli. Tady jsou všichni pohromadě. A co to máme tady?A teď mi Kagan ukazuje odznáček, mrňavou stříbrnou lebku. A dál berez hromady, jo, strká mi před oči kno?íky. A šajní mi do ksichtu baterkou,uhnu a vrazím zády do kluka, co táhl kolečko. Nějak se k nám přiloudal. Aještě nějakého kolegu, taky v zabahněných gumákách, má s sebou. Holkylezou z jámy, jdou pomalu k nám. Asi si řeči toho svýho šéfa, Kagana,nechtějí nechat ujít.Německé zajatce postříleli taky tady, museli si ovšem vykopat vlastníjámu, kousek od židovských hrobů. Lze v tom vycítit jistou ironii dějin,pravda?A Kagan mi teď cpe před oči kno? íky z uniforem, přezku z opasku sesvastikou. Odznak s lebkou.Holky to od něj zas všechno berou a pokládají na stoleček. S těmi bychchtěl promluvit. Já o ňákou přednášku nestál. Já mám všech podzemníchhrobů po krk. Na celý život. Tenhle Kagan zahnal Marušku. Mám docelavztek. Koukám po těch holkách, snad mi někoho připomínají.A vtom mi to dojde… jo, přesně takovýhle bledý typy, uvnitř celýpokroucený bolestí, k nám tehdy chodily, hledači pryčen… holka, kterána stolek pokládá přezku, má tvrdý, okoralý pohled… jen když koukne naKagana, tak se jí do očí vkrade nějaká měkkost.A Kagan se otočí a my jdeme za ním, zabahnění kluci, holky z jámy, natahujemenohy, bláto kolem stříká, jdeme zas k tomu stožáru, kde vrčí agregát.A já vidím, že tam všude na bednách, na lavicích posedávají a postávají dalšílidi. Mládež. Podle zabahnění jsou to všechno Kaganovi pracovníci.A Kagan teď mluví nahlas, mluví ke mně a mluví k nim.Stoupl si na bednu a oběma rukama ukazuje do hloubi jeskyně, nebokde to jsme, prstama jako by šátral někde na té hranici, kam dosahujeslabý svit žárovek a kde se rozprostírá temnota.Nyní nás čeká odkrytí poslední vrstvy, říká Kagan, tyčí se na bedně vgumácích a jako nějakej strašidelnej abrakadabra čaroděj ukazuje oběmarukama do tmy, naslouchají mu, vstali, tu a tam někdo svírá krumpáč, málopatu v ruce, ale nikdo ani nezakašle, nikdo nešoupne holínkou. A Kaganteď mluví opravdu hlasitě. A v podzemí se jeho silný hlas pěkně rozléhá.Ano, nyní budeme kopat do hlíny, do které tyrani donutili pokleknoutvaše rodiče, vaše prarodiče. Víte, že o Bělorusech, kteří vraždili Bělorusy,nedovolí tahle vláda ani ceknout. Ale my to mlčení prolomíme! Zapomenoutna hrůzy minulosti znamená přijmout i nové zlo, hřímá Kagan k mládeži.245