Na úvod - Ústav pamäti národa

Štúdie
( 18 )
PAMÄŤ NÁRODA
Z predstaviteľov Vatikánu sa okrem samotného
pápeža s delegáciou mal stretnúť aj štátny
tajomník Cicognani, vedúci Sekretariátu pre jednotu
kresťanov kardinál Bea, či člen I. sekcie Sekretariátu
pre mimoriadne záležitosti Casarolli.
„V průběhu jednání“ – pokračuje tajná správa –
„zaujali představitelé Vatikánu toto stanovisko:
vyjádřili podporu myšlence mírového soužití a
mírové spolupráce mezi národy, projevili snahu
po uspořádání všech otázek církve v rámci
našich zákonů, dali najevo zájem získat co nejvíce
informací o situaci a poměrech církve po
všech stránkách, projevili snahu přesvědčit
naše představitele, že úmysly Vatikánu jsou seriózní
a že Vatikán nemíní podporovat nic, co by
odporovalo československému státnímu zřízení.“39)
Podľa komunistickej interpretácie však nešlo
o nič iné, ako o snahu aktivizovať cirkev v socialistických
krajinách, a to v rámci „antikomunistických
plánov“.
Českí a slovenskí biskupi na koncile
Za jeden z prostriedkov na realizáciu týchto „antikomunistických
plánov“ považovali komunisti ekumenické
hnutie. V podrobnej analýze zdrojov, postupov
a hlavných protagonistov ekumenizmu sa
uvádza, že „prvoradým motivem k vytvoření jednoty
církví je motiv antikomunismu. Cílem ekumenického
hnutí je vytvořit frontu, která má chránit
pozice církví a čelit ateismu a šíření komunismu
vůbec“.40)
Podobné hodnotenia samozrejme neobchádzali
ani samotného pápeža Jána XXIII. Predsa len sa
mu priznávajú „konkrétne činy podporujúce politiku
mierového spolužitia“, pričom „zlepšení vztahů
mezi Vatikánem a zeměmi socialistického tábora
by mohlo přispět ke zlepšení postavení komunistických
stran na Západě, zejména z hlediska jejich
spojení s katolickými masami“.41) Ale usporiadanie
cirkevných pomerov a zlepšenie vzťahov s
Československom bude aj bez zasahovania do vnútorných
záležitostí v konečnom dôsledku aktivizovať
cirkev, zvyšovať požiadavky Vatikánu, ktorý „počítá
i s posilováním pozic církve po ilegální linii.“42)
Detailná správa z druhej časti koncilu sa sústreďuje
na pokus kapitulného vikára Eduarda Olivu infiltrovať
sa na zasadania koncilu, dokonca do lavíc
biskupov – koncilových otcov. Odmietnutá bola samozrejme
nielen táto snaha, ale aj Olivov pokus zís-
kať status poradcu, proti ktorému sa postavil kardinál
Felici. Napokon Oliva dostal dvojtýždňovú vstupenku
na jednu z galérií. Podľa informácií predsedu
Československého výboru pre utečencov Plannera
sa Oliva pri vymáhaní následného prijatia u pápeža
nezastavil ani pred vyhrážkami. „Oliva ostře vyhrožoval
… zvlášť Tomáškovi, … vyhrožování vyznělo
jako vyhrožování československou bezpečností
členům delegace po návratu do ČSSR. Biskupové
naléhali na vyřešení otázky v zájmu své bezpečnosti
po návratu do ČSSR. Nakonec celou
záležitost rozhodl až papež, na základě čehož byl
Oliva přijat jako pátý člen delegace.“43) Oliva situáciu
nezvládol a rozplakal sa tak, že „nebyl k utišení“,
z čoho boli zmätení nielen samotní biskupi, ale
aj členovia sprievodu, čakajúci v predsieni. Medzi nimi
Elemír Filo (zo sprievodu biskupa Nécseya), Vatikánom
považovaný za „krajně negatívní kolaborantský
typ“, alebo bratislavský kanonik Štefan Záreczky
(sprevádzajúci biskupa Lazíka), označovaný
za „druhého Plojhara“.44)
Komunistický režim v Československu počítal
do vysokých cirkevných funkcií práve s týmito a
podobnými osobami, čo bolo pre Vatikán úplne
neprijateľné. Jeho kritériá a diplomatické aktivity,
zacielené na obsadenie biskupských stolcov
v Československu, analyzuje dokument „Názor
Vatikánu na výběr do funkcí biskupů“. „Podle
mínění Vatikánu Svatá stolice se vážně zajímá o
to, aby v socialistických zemích bylo skončeno
s vleklým neobsazením biskupských funkcí.“45)
Podľa toho istého dokumentu sa Vatikán snažil
nájsť osobnosti „z politického hlediska neutrální“,
aby to nebyli „fanatickí antikomunisti“, ale zároveň
aby „neměli sklony ke kapitulaci před vládou
a aby vytrvale hájili svá práva.“46)
Tieto postoje vyzrievali aj počas koncilu, najmä
počas prerokúvania povestnej 13. schémy dokumentu
„O Cirkvi v dnešnom svete“, o ktorej -
na podklade informácií poľskej rozviedky - podrobne
referuje správa „O problémech 3. zasedání
vatikánského koncilu“. Rozlišuje „primitívny
antikomunizmus“ od „osvietenejšieho, intelektuálneho“.
„Hlavní exponenti druhého směru“ –
pokračuje správa – „zdůrazňujíce nutnost boje
s filosoficko-náboženským marxistickým ateismem
se snažili o uskutečnění dialogu.“ Koncilový
otec Bernard Alfrink sa mal dokonca vyjadriť,
že „dialog může být mnohem prospešnější než
odsouzení“.47)
39) Tamtiež.
40) Tamtiež, r. č. 10442/014. Ekumenické hnutí a jeho význam v boji proti komunismu.
41) Tamtiež.
42) Tamtiež.
43) Tamtiež. Čs. delegace na druhé části ekumenického koncilu, 22. 10. 1963.
44) Tamtiež.
45) Tamtiež. Názor Vatikánu na výběr do funkcí biskupů.
46) Tamtiež.
47) Tamtiež. Informace o problémech 3. zasedání vatikánského koncilu – překlad informace Ministerstva vnitra PLR, 1965.