Na úvod - Ústav pamäti národa

ka popsal v kapitole, nesoucí název „Rukojmí státu“12)
a v dostatečné míře jej využívali. V OV
„Flüchter“ (s. 254-255) bylo proti představitelce
opozice postupováno tak, že její syn byl vyloučen
ze studií pro politicky neakceptovatelné chování
své matky, o které byla navíc šířena pomluva, že
je závislá na alkoholu a střídá velmi často partnery.
Výjimkou nebyly ani případy odmítnutí lékařského
ošetření či překvalifikování původní diagnózy, jak
dokládá autorka na příkladu OV „Marder“ (s. 267).
Oběť tohoto rozkladného opatření se poprvé
dostala do zorného úhlu bezpečnosti již v souvislosti
s kritikou podílu NDR na potlačení
Pražského jara. Když byl tento muž těžce zraněn
během plnění svých pracovních povinností, byl invalidní
důchod záměrně podmíněn provedením resekce
žaludku, byť tento zákrok nebyl pro
zlepšení jeho stavu vůbec zapotřebí. Dotyčný jej
odmítl a důchod mu díky zásahu MfS nebyl
přiznán.
Bylo by jistě možné uvést množství podobných
případů z ČSSR, tak jako jistě i zmínit
naopak řadu statečných lékařů, kteří hru státní
bezpečnosti odmítli nebo pod rouškou vědeckého
výzkumu nabídli řadě chartistů nadstandardní
vyšetření jejich zdravotního stavu. Autorka práce
se však v jedné z podkapitol zaobírá i tzv. „rozkladem
k smrti“, tedy takovým využitím rozkladných
opatření, které měly za následek smrt dané
osoby. Nemuselo se přitom jednat o přímé fyzické
násilí, tak jako tomu bylo v případě Mathiase Domaschka,
jehož smrt ve vyšetřovací vazbě v Geře
v dubnu 1981 je doposud zastřena řadou nejasností,
ale i o zvrácené využívání již existující nemoci.
Paní F., která již v době zřízení OV „Stellvertreter“
(s. 277) trpěla manio-depresivními
stavy, byla vystavena zvrácené fantazii příslušníků
Stasi, kteří pravidelně potají chodili do jejího bytu,
aby zde změnili umístění ručníků či různých předmětů.
Nemoc se zhoršila a dotyčná spáchala po
svém přijetí na psychiatrickou kliniku sebevraždu.
Jak ukazuje autorka v jedné z posledních
podkapitol, docházelo často ke kombinaci celé
řady rozkladných opatření. V rámci OV „Verräter“
došlo kupříkladu od roku 1985 k systematickému
organizování pracovních neúspěchů,
k omezení svobody cestování, k zatížení rodinných
vztahů a v neposlední řadě i k znemožnění
výkonu původního povolání, kterým byla v případě
pana H. filosofie. Z odkazem na jeho nepřátelskou
činnost byl i jeho syn vyloučen ze školy.
PAMÄŤ NÁRODA Apendix
O panu H. se navíc šířila pověst, že byl spolupracovníkem
MfS.
Poslední podkapitola, které je v rámci této recenze
věnovaná pozornost, pojednává o rozkladných
opatřeních vůči jednotlivým opozičním
skupinám. Zejména na přelomu roku 1985 a
1986 založená „Iniciativa pro mír a lidská práva“
(Initiative für Frieden und Menschenrecht - IFM),
usilující nejen o ideovou návaznost na Chartu 77
v oblasti ochrany lidských práv, ale vyvíjející i značnou
aktivitu s cílem kontaktovat některé signatáře
Charty, představuje zajímavý příklad těchto
opatření. Na jedné straně si ani Pingel-Schliemann
sama není jista, zda rozpory uvnitř skupiny
vyvolali pouze neoficiální pracovníci MfS či tzv.
vůdcovský princip,13) na straně druhé se později
ukázalo, že na vzniku celé řady z nich měli svůj
neoddiskutovatelný podíl. Signifikantní je jistě
skutečnost, že v patnáctičlenném jádru IFM působilo
sedm neoficiálních spolupracovníků. MfS
se v boji se skupinami snažilo především vyvolat
zdání nespolehlivosti některých jejich členů a
vyhrotit jednotlivé názorové směry k nesmiřitelnému
postoji. Přestože se to státní bezpečnosti
i občas podařilo, je nutné dodat, že rozštěpení
skupiny nemuselo ještě vždy znamenat vítězství
MfS, neboť místo jedné nepřátelské skupiny
vznikly dvě, byť jedna z nich mohla být umírněnější.
Oproti jiným autorům se však autorka domnívá, že
rozkladná opatření východoněmecké státní
bezpečnosti ovlivnila činnost samotných skupin
mnohem výrazněji, než se doposud soudilo.
V závěru své práce se Pingel-Schliemann
pozastavuje i nad otázkou rehabilitací obětí těchto
forem represe a upozorňuje, že ani druhá verze
zákona o trestně právní rehabilitaci z roku
199414) neřeší některé ožehavé problémy. Jedním
z nich je kupříkladu návrat postižených osob
do jejich původních zaměstnání, kdy skutečnost
nemožnosti působení v určité profesi díky zákazu
výkonu povolání mělo za následek, že těmto lidem
v současném Německu chybí zaměstnanci
požadovaná praxe v oboru a na trhu práce tak stojí
ve výrazně znevýhodněné pozici. Její apel na
zohlednění těchto skutečností a přesvědčení
o nutnosti seznámit veřejnost s praktikami státní
bezpečnosti je nutno maximálně podpořit. Samotná
kniha představuje zajímavou alternativu, kterou
by bylo dobré uplatnit i při bádání v českých a
slovenských archivech.
12) „Nebyly sice vyhlášeny prověrky dětí, ale v tichém spiklenectví byl přitlačen prst na neuralgický bod všeho občanstva,“ popsal situaci
období tzv. „obnovování pořádku“ po roce 1968 v ČSSR, kdy se děti staly možným prostředkem vydírání. Možnost studovat na vysoké
škole či získat dobré pracovní umístění to vše hrálo při rozhodování o postoji vůči režimu svoji roli. Srv. ŠIMEČKA, Milan: Obnovení
pořádku: Příspěvek k typologii reálného socialismu. Köln 1979, s. 133.
13) V praxi se jednalo o existenci osob, které se domnívaly, že jejich návrhy na řešení krizového stavu východoněmecké společnosti jsou
lepší a vhodnější, než návrhy druhých. Problém poté spočíval v odlišném názoru na možnosti určitého kompromisu.
14) Jedná se o tzv. 2. SED-Unrechtsbereinigungsgesetzt (SED-UnBerG) z 11. 3. 1994.
( 99 )