Na úvod - Ústav pamäti národa

ežim se zejména západním badatelům té doby
zdál výrazně liberálnější, než režim jeho předchůdce.
Pingel-Schliemann upozorňuje, že to byly
zejména zahraničně politické aspekty, tedy
vstup NDR do OSN v září 1973 či podepsání
závěrečných protokolů konference v Helsinkách
v srpnu 1975, které vedly Honeckera k změně
taktiky. NDR nejenže již nepotřebovala hájit svoji
státní svébytnost, nýbrž se stále více ukazovalo,
že je možné z NSR získávat kredity či technické
vybavení, které umožní zabránit vzniku pro režim
tolik nebezpečného sociálního napětí. Autorka
však velmi dobře upozorňuje na skutečnost, „že
Honecker nereagoval liberalizací mocenského
systému, nýbrž přizpůsobením mocenských
nástrojů“ (s. 89).
1. ledna 1976 vstoupila v platnost nová směrnice
MfS, tzv. „Richtlinie 1/76“, která podle autorky
představovala klíčový zlom v boji s vnitřním
nepřítelem. Místo vytváření mučedníků se MfS zaměřuje
od této chvíle na tichý rozklad opozice.
Ačkoliv se metoda rozkladu objevovala i v 60.
letech, byla vždy pouze součástí celkového plánu.
Jako hlavní a samostatná metoda se však objevuje
teprve v roce 1976. Svoji roli zde dle autorky
sehrála i protestní vlna po vyhoštění písničkáře
Wolfa Biermanna7) z NDR v listopadu 1976.
V rámci třetí kapitoly se autorka věnuje problematice
vnímání východoněmecké opozice ze
strany státní bezpečnosti. Samo MfS rozlišovalo
mezi čtyřmi kategoriemi, kdy metoda rozkladu byla
nasazována zejména v první a nejnebezpečnější
z nich, „státně nepřátelských
skupin“ (staatsfeindliche Gruppen) (s. 119),
které se dále dle tématického zaměření dělily na
ekologické, mírové a na skupiny, snažící se
prosazovat dodržování lidských práv v NDR.
U zbývajících skupin posléze klesal stupeň
nebezpečnosti a s tím i potřeba státního zásahu.
Z dosavadních výsledků výzkumu vyplývá, že
v druhé polovině 80. let bylo v rámci OV rozpracováno
na 20-25 000 osob. Pingel-Schliemann
však současně upozorňuje, že státní bezpečnost
zůstala až do svého konce v zajetí vlastních ideologických
předsudků, neboť dle ní byla opozice
v NDR masivně podporována Západem, ačkoliv se
ve skutečnosti jednalo o jev, který vycházel především
z domácích podnětů (s. 123).8)
V rámci třetí kapitoly je čtenář seznámen
i s vlastní organizační strukturou Hlavního oddělení
XX (Hauptabteilung XX-HA XX), které mě-
PAMÄŤ NÁRODA Apendix
lo v NDR na starosti boj s vnitřním a vnějším
nepřítelem. Zajímavé je jednak zjištění personální
síly berlínského krajského vedení a poté rovněž
výčet zbývajících článků východoněmecké státněbezpečnostní
mašinérie, které s HA XX spolupracovaly.
Od linie kontrarozvědky (HV A), přes
vyšetřování a vazbu (HA IX) či sledování osob (HA
VIII) až k odposlechu telefonů (Abteilung 26) a
kontrole osobní korespondence (Abteilung M) se
ukazuje, že jakákoli, byť i konstruktivní kritika
režimu, byla chápána automaticky jako útok na něj
samotný.
Velmi zajímavou částí této předposlední kapitoly
je i vyjmenování jednotlivých kategorií neoficiálních
spolupracovníků MfS. Najdeme zde
celkem 7 kategorií IM (s. 153-156), kteří byli dle
důležitosti nasazováni v rámci jednotlivých rozkladných
opatření. Autorka přejímá uváděné
množství neoficiálních spolupracovníků jinými badateli,
ale upozorňuje současně i na skutečnost,
že rovných 6% z 174 000 IM byli neplnoletí. Pro
potřeby MfS tak bylo v roce 1989 k dispozici
kolem 17 000 mladistvých, podávajících informace
o svém bezprostředním okolí či o různých
církevních aktivitách, o které měla Stasi eminentní
zájem. Mezi neoficiálními spolupracovníky dominovali
jednoznačně muži ve věku do 25 let a podíl
žen se pohyboval v rozmezí 10-16% (s. 152).
Podobně jako v případě ČSSR bylo i v NDR
hlavním úkolem neoficiálních spolupracovníků
navázat tzv. „důvěrné vztahy“ (vertrauliche
Beziehungen) (s. 158), které by zajistily přísun relevantních
informací. Z předložených materiálů
vyplývá, že Stasi byla v náboru i vlastním využívání
IM úspěšnější než StB, k čemuž dozajista přispěla
i kontinuita vedení státní bezpečnosti, představovaná
ministrem státní bezpečnosti Erichem
Mielkem. Perfidnost použití IM v tzv. „oblasti
nasazení intimního života“ (Einsatzfront Intimleben)
(s. 159) či dokonce v rodinném prostředí
dokazuje jak případ podávání informací o vlastní
manželce IM „Donaldem“, tak i udávání na vlastního
syna, které vykonávala IMS „Erika“ od roku
1979 až do září 1989.
V této kapitole je jistě zajímavý výčet základních
charakterových vlastností neoficiálních
spolupracovníků, který se neliší od schopností,
které museli mít spolupracovníci StB. Především
to byla schopnost adaptace, spočívající v potřebě
vymyšlení si vhodné legendy, která by dotyčnému
umožnila získání důvěry v opozičních kruzích.
7) Wolf Biermann ve svých písních kritizoval nešvary socialistické společnosti, kterou však jako takovou neodmítal. Nelíbil se mu však byrokratismus
a především porušování lidských práv a práva svobodného projevu. Po koncertu v Kolíně nad Rýnem, který byl přenášen
západoněmeckou televizí a sledován tak řadou východoněmeckých občanů, ohlásila informační agentura NDR, že bylo Biermannovi pro
jeho útoky na socialistické zřízení odebráno občanství NDR.
8) Na řadu vnitřních podnětů pro profilování především mírových skupin upozorňuje i Sung-Wan Choi ve své práci o alternativních skupinách
v NDR 1978-1989. Srv. SUNG-Wan Choi: Von der Dissidenz zur Opposition : die politisch alternativen Gruppen in der DDR von 1978
bis 1989. Köln, Verl. Wiss. und Politik 1999, s. 238, zde s. 39.
( 97 )