Na úvod - Ústav pamäti národa

Rozklad až k smrti?
Metody boje východoněmecké státní bezpečnosti s představiteli opozičních
skupin v NDR
PINGEL-SCHLIEMANN, Sandra: Zersetzen:
Strategie einer Diktatur. Berlin, Robert-Havemann-Gesellschaft
2002, 413 stran.
Množství a rozmanitost titulů, které jsou k dispozici
badatelům zabývajícím se problematikou
činnosti východoněmecké státní bezpečnosti
(Stasi) doposud znatelně převyšuje nabídku toho,
co mají k dispozici jejich kolegové z ostatních
zemí bývalého sovětského bloku. Příčiny je nutno
hledat jak v rozsáhlém institucionálním zázemí
jednotlivých badatelů, tak především v obdivuhodné
práci Úřadu spolkového pověřence pro
materiály státní bezpečnosti bývalé NDR a jednotlivých
Úřadů zemských pověřenců při zpřístupňování
materiálů a provádění tematických
rešerší. Zapomenuta by však neměla zůstat ani iniciativa
řady občanských sdružení a nadací, které
podporují zpracování témat z období tzv. druhé
diktatury v Německu. Recenzovaná kniha je
ukázkou spolupráce Úřadu sasko-anhaltského a
durynského zemského pověřence a Společnosti
Roberta Havemanna v Berlíně, neboť vyšla již
jako osmá kniha ediční řady této, po významném
představiteli východoněmecké opozice pojmenované
společnosti. Kromě finanční podpory düsseldorfské
nadace Hanse-Böcklera to byli zejména
pracovníci berlínského archivu Matthiase Domaschka,1)
organizačně propojeného s výše
zmíněnou Společností, kteří přispěli svojí znalostí
materiálů Ministerstva státní bezpečnosti (Ministerium
für Staatssicherheit-MfS).
Autorka této studie vystudovala politické vědy
a dějiny umění na universitě v Hamburku a od
roku 2000 je volnou spolupracovnicí Úřadu zemského
pověřence v Meklenburku-Předních Pomořanech.
Sandra Pingel-Schliemann již v úvodu
zmiňuje základní cíle své práce. Kromě vyvolání
PAMÄŤ NÁRODA Apendix
zájmu veřejnosti o tuto problematiku se soustřeďuje
na rekonstruování a pochopení metod sankcí a
represe MfS v 70. a především v 80. letech,
s cílem pomoci obětem rozkladných opatření,
kterým často do dnešních dnů nebylo přiznáno
řádné odškodnění. Kniha je tvořena úvodem, čtyřmi
kapitolami, které jsou dále členěny do celé
řady podkapitol a krátkým závěrem.
Kniha pochopitelně není prvním pokusem přiblížit
zájemcům metody východoněmecké státní
bezpečnosti, jak dokazují práce nestora dějin represe
v NDR Karl Wilhelma Frickeho2) či celá řada
vydaných osobních svazků jednotlivých obětí represe
MfS.3) Podnětný na této práci je především
pokus o rekonstruování jednotlivých forem represe
s využitím řady svazků jednotlivých obětí a s přihlédnutím
k nejdůležitějším direktivám, které tvořily
jistý metodicko-organizační rámec pronásledování
opozice. Nejzajímavějšími a nejpůvodnějšími jsou
poslední dvě kapitoly této práce, zatímco v těch
předcházejících se jedná spíše o jistý přehled teorií
totalitarismu a popis vlastní struktury východoněmecké
státní bezpečnosti. K těmto tématům
by však bylo možno najít mnoho podrobnějších
a lépe strukturovanějších knih. Jelikož si
však kniha klade za cíl oslovit i běžnou čtenářskou
obec a nejen pouze odborníky, zabývající se činností
Stasi, je nutno chápat tyto dvě kapitoly jako
potřebné seznámení se s totalitní povahou NDR
i základními údaji o politické policii této země. Nutno
dodat, že se to autorce podařilo velmi dobře.
V úvodní části je čtenář seznámen s pramennou
základnou celé práce i tematickým zaměřením.
Autorka použila pro svoji práci směrnice
a služební nařízení MfS, akta jednotlivých osob,
zprávy neoficiálních spolupracovníků MfS (inoffizieller
Mitarbeiter-IM)4) a především v rámci
první a druhé kapitoly i sekundární literaturu.
1) Tento archiv existuje v Berlíně od 7. 1. 1992 a vlastní asi největší sbírku východoněmeckého samizdatu, tak jako velké množství materiálů
MfS (zejména osobní svazky představitelů opozičních skupin v NDR) či osobní pozůstalosti lidí z disentu. V několikapokojovém
bytě v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg je badatelům k dispozici mnoho nesmírně zajímavých materiálů i neocenitelná pomoc tamních
pracovníků (Frank Ebert, Olaf Weissbach, Tom Sello, Anne Vogel), kteří se aktivně podíleli na záchraně materiálů MfS i na činnosti opozičních
skupin v NDR. Srv. THEUER, Werner: Zehn Jahre Matthias-Domaschk-Archiv Berlin. In: Horch und Guck, 12. Jahrgang, Sonderheft
I 2003, s. 69 - 71.
2) FRICKE, Karl Wilhelm: MfS intern: Macht, Strukturen, Auflösung der DDR-Staatssicherheit, Analyse und Dokumentation. Köln, Verl. Wiss.
und Politik 1991, 208 s..
3) Z celé řady je možno uvést jen některé nejzajímavější. 1) GAUCK, Joachim: Die Stasi-Akten: Das unheimliche Erbe der DDR. Reinbek
bei Hamburg, Rowohlt 1992, 139 s. 2) WOLLENBERGER, Vera: Virus der Heuchler: Innenansicht aus Stasi-Akten. Berlin, Elefanten
Press 1992, 159 s. 3) FRICKE, Karl Wilhelm: Akten-Einsicht: Rekonstruktion einer politischen Verfolgung. Berlin, Links 1996, 263 s.
V neposlední řadě je nutno upozornit i na práci, která vyšla ve slovenském překladu, Srv. GARTON ASH, Timothy: Spis: osobný príbeh.
Bratislava 1998, s. 214.
4) Jedná se o ekvivalent našeho tajného spolupracovníka (TS). Jednotliví IM se dále dělili dle pole působnosti a vlastního nasazení. Zejména
směrnice 1/79 z roku 1979 poté definovala IM s platností až do roku 1989.
PhDr. Tomáš Vilímek
(1976), absolvent odboru
histórie a politológie FF UK
v Prahe, spolupracovník
Ústavu pre súčasné dejiny
v Prahe.
( 95 )