Na úvod - Ústav pamäti národa

Apendix
( 98 )
PAMÄŤ NÁRODA
U některých případů to bylo o to snazší, že byli
naverbováni během svého předcházejícího pobytu
ve vyšetřovací vazbě či vězení. IM museli být
také připraveni k snášení různých osobních
nevýhod, jako třeba postihů v zaměstnání či
dokonce exmatrikulování z univerzity, což mělo
zvýšit jejich důvěryhodnost v prostředí, ve kterém
se pohybovali. Pingel-Schliemann uvádí případ
IMB „Giseli“, která se nechala vyloučit z univerzity
pro svoji údajnou protirežimní činnost. Jelikož
však pocházela z velmi ortodoxní komunistické
rodiny, musela kromě své exmatrikulace snášet
i vyobcování z rodiny, která neměla nejmenší
tušení, že jejich dcera pracuje pro MfS (s. 175).
„Zprostředkování a formování reálného k úkolům
se vztahujícího obrazu nepřítele u neoficiálního
spolupracovníka a jeho stálé zdokonalování je
bezpodmínečnou součástí vývoje profilované
osobnosti IM“ (s. 176), uvádí Mielke v prosinci
1975 a postuluje tak třetí vlastnost, která však
podobně jako v ČSSR byla nejobtížněji dosažitelná.
Přijetí jasného obrazu nepřítele či přesvědčení
o společenské nebezpečnosti opozice tak nebylo
pro řadu IM či TS rozhodujícím důvodem pro jejich
činnost. Řada z nich se stala obětí bezskrupulózního
vydírání či vidiny možného finančního
zisku a politicko-ideologická východiska
představovala spíše jistou formu zpětné racionalizace
svého chování.
Poslední kapitola je věnována vlastním strategiím
rozkladu opozice, které Stasi používala. Základními
atributy strategie rozkladu byla její
anonymita a individuální forma násilí, která se vždy
vztahovala ke konkrétní osobě či opoziční
skupině. Dá se říci, že každá metoda byla šita na
míru konkrétnímu jedinci a čím byla osobnější, tím
byla účinnější. V rámci OV „Spine“ (s. 198) se tak
MfS zajímala o všelijaké detaily z každodenního
života rozpracované osoby. Kdy dotyčný vstává,
kde parkuje svůj vůz, kolik kouří cigaret, zda pije
alkohol a v neposlední řadě jak harmonický je jeho
rodinný život. To vše tvořilo neodmyslitelnou
část přípravy a výběru nejvhodnějších metod rozkladu.
Hlavním cílem byla systematická diskreditace,
podkopání sebedůvěry a víry v určité ideje,
ale i posílení vzájemné nedůvěry v opozičních
skupinách.9) V již zmíněné direktivě z roku 1976
došlo i k profilování „operativní psychologie“
(s. 201) ve snaze využít specifické lidské vášně a
vlastnosti.
Autorka podává rovněž velmi zajímavý přehled
jednotlivých metod, které v mnohém připomínají
metody StB v 70. a 80. letech, jak vidíme na příkladu
záměrného poškozování soukromého vlastnictví
formou sypání cukru do nádrže automobilu
(s. 266).10) Rovněž demonstrativní sledování či
postávání před domem konkrétní osoby a snaha
kriminalizovat představitele opozice prostřednictvím
nepolitických činů, jakými bylo údajné
příživnictví, rušení veřejného pořádku nebo předhazování
různých daňových a devizových přečinů,
patřilo k běžné praxi státní bezpečnosti v obou
zemích. Vykonstruované procesy zacházely
ovšem někdy tak daleko, že byl silně ohrožen život
odsouzeného, jak dokazuje případ pana H.
z roku 1984, který byl stíhán a odsouzen za údajné
sexuální obtěžování dětí.
I v NDR se musela řada občanů pravidelně
hlásit na služebnách Lidové policie (DVP), neboť
jim byl vystaven tzv. průkaz „PM 12“ (s. 259),
který je k tomu zavazoval a navíc jim přímo zakazoval
pobyt v určitých oblastech, především ve
východním Berlíně. Mnozí opozičníci nesměli
vycestovat do žádného jiného socialistického státu,
přičemž se ukazuje, že zejména hranice mezi
ČSSR a NDR patřila k těm nejméně propustným.
MfS se soustředilo rovněž na organizování
nezdarů v povolání postižené osoby, na šíření
pověstí o údajné spolupráci se státní bezpečností
a zejména proti opozičním farářům využívalo
různých fotomontáží či kusovitých informací k tomu,
aby poškodilo jejich morální pověst. V rámci
OV „Reaktionär“ (s. 238), vedeným proti církevnímu
představiteli „otevřené práce“ (Offene
Arbeit)11) v Durynsku, byla vznesena obvinění, že
dotyčný farář pije nadmíru alkohol a má negativní
vliv na svěřenou mládež. Rovněž proti faráři Oskaru
Brüsewitzovi, který se v srpnu 1976 na
protest vůči církevnímu postoji režimu v NDR
upálil před kostelem v Zeitzu, využilo MfS informace
svého IM „Leipzig“ (s. 156), která se vztahovala
k události roku 1968, kdy si měl
propocený farář odložit během fotbalu s dětmi
několik svršků svého oblečení, což bylo nyní využito
s cílem poukázat na jeho deviantní chování.
Metody rozkladu se pochopitelně nevyhnuly
ani rodinnému prostředí, jak dokazují různé snahy
narušit manželské soužití informacemi o údajné či
skutečné nevěře. Pracovníci MfS si byli rovněž
velmi dobře vědomi fenoménu, který Milan Šimeč-
9) V zajímavé práci o jazyku, který Stasi používala, najdeme rovněž několik poznámek k vlastnímu cíli rozkladných opatření. U představitelů
opozice bylo zapotřebí „systematické organizování neúspěchů v pracovním a osobním životě“. Základem tak bylo docílit „rozkladu
jejich osobnosti“. Srv. BERGMANN, Christian: Die Sprache der Stasi: Ein Beitrag zur Sprachkritik. Göttingen, Vandenhoeck und
Ruprecht 1999, s. 133, zde s. 23.
10) Václav Havel ve své první zprávě o domácím vězení z ledna 1979 zmiňuje existenci tzv. „neznámých pachatelů - NP,“ kteří mu pravidelně
poškozovali automobil a zařízení na chalupě s cílem co nejvíce mu znepříjemnit život. Srv. HAVEL, Václav: O lidskou identitu: Úvahy,
fejetony, protesty, polemiky, prohlášení a rozhovory z let 1969 - 1979. Praha 1990, s. 308 - 309.
11) Jednalo se o církevní aktivitu datovanou počátkem 70. let, která mladým lidem nabídla možnost otevřeně mluvit o svých problémech
a podílet se na pořádání různých společných aktivit, což bylo v přepolitizované východoněmecké společnosti obzvláště velkým
přínosem.